Alegorie Bytí

Nekonečný vesmír, evolucí kterého vznikly, vznikají a zanikají všechny, dosud známé i neznámé, viditelné i neviditelné formy hmoty, můžeme zároveň považovat za působiště Věčné Lásky jako jediné tvořivé „síly“ nebo „energie“ (jak se komu více líbí), která je příčinou všeho Bytí. Pokud vyjdeme z tohoto předpokladu, tak se nabízí názorná, přesto nedokonalá (jako všechno, co je interpretováno lidskou myslí), alegorie lidského bytí. Zjednodušeně se dá vyjádřit, že alegorie = symbolika + přirovnání. Podrobněji o pojmu alegorie a jeho významu píše například Wikipedie.

Vědomí jako Slunce

Mostem spojujícím Věčnou Lásku s každou lidskou bytostí je Vědomí. Projevem Vědomí v lidském životě je Pozornost, kterou můžeme považovat za Paprsek Vědomí oživující každou pozemskou, nejen lidskou, bytost. Všechny pozemské bytosti mají společné Vědomí. Pro naši alegorii využívající uspořádání Sluneční soustavy bude toto společné Vědomí představovat Slunce, jehož paprsky jsou pro každou pozemskou bytost životodárné, zároveň osvětluje všechny planety, které kolem něho obíhají a všechny bytosti (= formy hmoty) nacházejících se na těchto planetách.

Každá planeta sluneční soustavy může představovat určitou kategorii bytostí: ptáci, savci, hmyz, ryby, stromy, trávy, bakterie, prvoky a podobně. Pro přirovnání k lidskému bytí se nejlépe hodí planeta Země jako přirozenost Muže a její přirozená nerozlučná družice Měsíc jako přirozenost Ženy. Proměnlivost Měsíce má určitý vliv na dění v přírodě na Zemi: gravitační působení se projevuje jako příliv a odliv na moři, světelně ovlivňuje zejména živočichy, někdy však i citlivější lidské bytosti. Ovšem nijak nepůsobí na směr pohybu Země, ani na směr otáčení kolem vlastní osy. Země totiž stále obíhá okolo Slunce a otáčí se kolem své osy, bez ohledu na danou fázi Měsíce. Zároveň Slunce osvětluje všechny planety, a to včetně Země i Měsíce, bez ohledu na čas.

Osvětlená i zastíněná část planety má stejnou „hodnotu“, žádná část není horší nebo lepší, dobrá nebo špatná. Projevuje se vždy ta osvícená část = ta, na kterou svítí Slunce. To však neznamená, že ta zastíněná část neexistuje, ale „čeká“ až bude osvícena. Aktuální osvětlení je vždy dáno vzájemným postavením planety a jeho družice, proto se průběžně plynule mění. Osvětlení dané planety tak lze přirovnat k pozornosti člověka přecházející z jednoho „bodu zájmu“ do druhého a tím směřující energii do daného bodu.

Pozornost každé bytosti = jeho skutečného já, může směřovat pouze do jednoho bodu (buď na „vlastní“ nebo na „jiné planetě“), nikdy ne do více bodů současně. Proto je trénink pozornosti (uvědomování a směřování) důležitou činností pro vědomý = skutečný život. K tomu se dobře hodí pozorování vlastního dýchání, jeho slaďování s pohybem, tedy jakékoliv cvičení. Meditace zase umožňují hlubší ponoření do sebe, směrem ke zdroji Věčné Lásky, který je každé bytosti (nejen lidské) dostupný. Skutečné spojení mezi bytostmi pak probíhá na úrovni vědomí (= skutečných já) a projevuje se skrze těla jako přirozená přitažlivost.

Když si převedeme tyto základní zákonitosti Věčné Lásky na dění mezi lidskými bytostmi, můžeme lépe pochopit mezilidské vztahy na všech úrovních: osobní, rodinné, pracovní, zájmové a podobně. Muž a Žena tvoří přirozeně se přitahující dvojici jako Země a Měsíc. Země se otáčí kolem své osy a na jejich jednotlivých místech plynule přechází noc v den a naopak. Měsíc v určitém cyklu mění průběžně svůj viditelný tvar i oběžnou dráhu kolem Země.

Z pohledu své přirozenosti je Muž „planeta“, která určuje směr a Žena se stává jeho „družicí“, tedy tou, která jej následuje. Každá lidská bytost má svobodu volby a může se rozhodnout, zda bude ve svém životě jako samostatná „planeta“ mající svůj směr nebo jako „družice“ následující směr jiné „planety“. Před touto zásadní životní volbou je důležité si uvědomit, že případná změna stavu z „planety“ na „družici“ a naopak, nebude bez komplikací a může se dotknout více lidí z okolí daného člověka. Pro tuto zásadní volbu je ze všeho nejdůležitější, aby byl člověk sám sebou = ve vnitřním souladu. Jedině v tomto stavu je schopen přijmout takové rozhodnutí, které bude v souladu s jeho přirozeností.

Planeta a družice

Mezi „planetou“ a „družicí“ působí přirozená přitažlivost, stejně jako mezi Mužem a Ženou, vycházející z vesmírných zákonů. Ještě zbývá odpovědět na otázku: Co znamená „planeta“ a „družice“ v aplikaci na mezilidské vztahy?

Planeta je člověk, samostatně určující svůj směr života. Ví, čím se chce zabývat, co chce dělat, co ho baví, může si dávat dílčí cíle jako milníky. V nevědomém stavu „otrok“ (= tvůrce ve „spícím“ režimu: každý jsme tvůrce, záleží však zda nevědomý – ten se diví co se mu v životě děje, netuší, že je to jeho dílo a tak hledá problém venku místo uvnitř nebo vědomý – ten ví, že vnější život mu odráží to, co vyzařuje jeho vnitřní stav) se pak snaží o dosahování úspěchů soupeřením s konkurencí, které se zpravidla projevuje porovnáváním čísel.

Lidská bytost ve vědomém stavu Tvůrce tvoří svůj život v souladu se svojí přirozeností, bez ohledu na konkurenci (která ve skutečnosti neexistuje), ale s ohledem na přínos druhým lidem. Tento přínos není určen čísly, ale „vnitřním obohacením“, jinými slovy: „dodáním něčeho, co ve druhém vyvolává něco nového, příjemného a zvětšujícího radost, něčeho, co druhému pomáhá uvidět v sobě novou hranu, ve smyslu hodnotu, přednost, kvalitu, talent nebo nový úhel pohledu na něco týkajícího se vlastního zevnějšku“.

Družice je pak člověk, který se připojí k planetě a vzniká tak vztah, dle konkrétního určení. Opět záleží, zda je člověk v nevědomém stavu „otrok“ nebo vědomý tvůrce. První se připojí podvědomě z určité potřeby, jejíž uspokojení se jí dostává připojením k dané planetě, tedy podmíněně. Jak je zřejmé, vzniká tak závislý vztah založený na prospěchu, ať emocionálním nebo materiálním. Druhý si vybere vědomě a bezpodmínečně, ujištěn vnitřním pocitem souladu dostavujícím se při spojení na úrovni vědomí = skutečné já, které otevírá nekonečné možnosti Věčné Lásky a stává se tak spolutvůrcem společného života. I přes svoji rozdílnost pak dobrovolně zůstávají spolu, aby sdíleli svoji radost ze života.

Na příměru Země a Měsíce je právě vidět, že i při vzájemném spojení má každá planeta svůj životní cyklus, svůj prostor a přitom dokážou společně „plout“ vesmírem jedním směrem. Aplikaci na svůj život si může každý udělat sám, možná, že dojde k nějakému uvědomění a následnému vzájemnému sladění životů, aby nebyla narušena autenticita a přirozenost jednoho každého člověka v daném vztahu.

Nástrojem k tomu je lidská mysl, avšak používaná správným (ve smyslu s_pravdou) způsobem, tedy takovým, že myšlení je podřízené vědomí, které se projevuje skrze pocity. Podobně jako Země a Měsíc jsou podřízené Slunci a ne naopak. Lidská mysl jako nástroj myšlení má totiž tu škodlivou tendenci, že vědomí (= skutečné já = přirozenost) projevující se skrze pocity neustále potlačuje a umlčuje „jasnými argumenty“, které nejsou nic jiného než zažitá přesvědčení (= vzorce) tvořící iluzi, že jsou „správná“. Myšlení, pocitům a práci s nimi bude věnován příští článek na tomto blogu.

Přirozenost a vnitřní soulad

Přirozenost nejsou předsudky zahrnující „tradiční“ dělení na „ženské“ a „mužské“ činnosti, povinnosti, zábavy a podobně. Přirozenost je jedinečnost každé lidské bytosti. Vnitřní soulad = soulad se svojí přirozeností znamená, že mysl je přirozeně podřízena vědomí, nezpůsobuje tak odpor proti přirozenosti, ale naopak směřuje k naplnění požadavku vědomí = skutečného já.

Můj pohled na mužskou a ženskou přirozenost je následující:

Muž, který dosáhl vnitřního souladu bude přirozeně „planetou“ určující směr.
Žena, která dosáhla vnitřního souladu bude přirozeně „družící“ následující „planetu“.

Z tohoto předpokladu vyplývá, že Muž žijící jako „družice“, dříve nebo později, dospěje do stavu, kdy si uvědomí, že něco není v pořádku a dojde nakonec k tomu, že potřebuje žít jako „planeta“, aby měl ze života radost = pocit vnitřního naplnění. Naopak Žena žijící jako samostatná „planeta“ dospěje do stavu, kdy si uvědomí, že její přirozeností je žít jako „družice“. To jsou ty méně komplikované změny stavu, většinovou společností považované za „přirozený“ proces dospívání.

Daleko větší komplikace přinášejí změny stavu, kdy muž nebo žena žijí nevědomě v souladu se svojí přirozeností, ale časem pod nátlakem vlastního (nebo cizího) ega „chtějí“ tento stav změnit. Muž dosud žijící jako „planeta“ (i když nevědomě) se z různých důvodů (finanční, rodinné, osobní) ve své nevědomosti rozhodne, že bude pro něho (a tím pro jeho okolí?) „lepší“, když bude žít jako „družice“. Po určitý čas to bude fungovat, dokud se nepřihlásí skutečné já = přirozenost. Přichází proces vnitřní proměny, nalezení vnitřního souladu a přirozená potřeba žít jako „planeta“, ale již vědomě, ve stavu Tvůrce.

Ještě větší komplikace přináší změna, kdy Žena dosud žijící jako „družice“ (i když také nevědomě) se z pohnutí mysli rozhodne, že bude pro ni (a tím i pro její okolí?) „lepší“, když bude žít jako samostatná „planeta“. Což může fungovat v případě, že dosud nemá potomky. Naopak v případě, že již má potomky, kteří jsou na ni emočně a materiálně závislí, to fungovat nemůže, i když určitě existují výjimky (potvrzující pravidlo). Dochází totiž k iluzi samostatnosti, která je ve skutečnosti závislostí.

Žena mající nedospělé potomky již z principu přírody nemůže být samostatnou „planetou“ a tak se stejně stává „družicí“ následující, nepřirozeně, dokonce více „planet“, kde jednou z nich jsou potomci a druhou z nich nejspíše zdroj obživy (pokud již neukončila honbu za penězi a nežije ve stavu plné radosti – to bude mimochodem námětem jednoho z dalších článků). Toto „rozpolcení“ má samozřejmě negativní dopad nejen na její vnitřní stav, ale i na formování „životních vzorců“ jejich potomků.

Může Země obíhat okolo Měsíce, a přitom se pohybovat jinudy než kolem Slunce? Ano, ale pouze v případě, že by se Země začala cítit (= definovat se) jako Měsíc nebo jiná družice a Měsíc by se začal cítit jako Země nebo jiná planeta. Teoreticky to možné je, protože Země, Měsíc a každá planeta nebo hvězda mají Vědomí napojené na Věčnou Lásku (= vesmír), která má nekonečné možnosti. Prakticky = reálně k tomu však nedojde, protože (nejen) planety se dobrovolně podřizují vesmírným zákonům, podle nich žijí a vzájemně se ovlivňují. Podobně člověk ve stavu Tvůrce, což je jeho přirozený stav, má možnost ovlivňovat svůj život, právě díky dobrovolnému (= přirozenému) podřízení se těmto vesmírným zákonům Věčné Lásky.

Závěrem

Jaký z toho všeho vyplývá závěr? Hlavní úkol „výchovy“ má být následující: každá lidská bytost má co nejdříve dosáhnout toho, že je sama sebou a vnímá, v čem spočívá smysl života. Poté si bude schopna přirozeně „zvolit“, jaká životní role (= sebeurčení) je v souladu s její přirozeností: jestli samostatná „planeta“ nebo „družice“ přirozeně následující „planetu“.

To platí jak pro osobní a rodinné vztahy: muž x žena (děti x bez dětí), tak pro pracovní: zaměstnanec (družice) x podnikatel (planeta); freelancer (planeta / družice dle činnosti a závislosti). Je to zásadní krok, který ovlivní nejen průběh života, ale hlavně vnitřní pocit naplněnosti (= radosti) mající rozhodující vliv na celkové zdraví jedince. Závěrem by bylo vhodné připomenout, že: přirozenost (= pravda) vítězí… a té prostě nelze dlouhodobě odporovat bez následků.