Bezpodmínečná láska

Co je to bezpodmínečná láska? Odkud vychází a jak se k ní dostat? To jsou zřejmě první otázky, které tě napadnou v souvislosti s bezpodmínečnou láskou. Začněme tím, co bezpodmínečná láska není, ale většina z nás si ji tak ve své nevědomosti představovala nebo si ji tak ještě představuješ.

Bezpodmínečná láska NENÍ: sebeobětování pro druhé; plnění snů někomu druhému; odstranění svých osobních hranic; emocionální splývání s druhými; potlačování vlastních pocitů; upřednostňování zájmů druhých na úkor svých; dávání druhým vše, co si vymyslí; dělání toho co nás baví, pro toho, kdo tuto činnost zneužívá pro svůj prospěch – obecně řečeno: dělat pro druhého cokoliv, co on chce, a přitom od něho nic neočekávat – to není bezpodmínečná láska, ale idiotismus.

„Ego“ očekává odměnu

Všechny tyto zdánlivé „projevy lásky“ jsou ve skutečnosti projevy „ega“ (= zdánlivé = imaginární „já“ = obraz „já“), které má potřebu ukazovat se v tom „nejlepším světle“, dávat tak najevo svoji „obětavost“ – přitom tak nepřímo projevuje svůj falešný pocit nadřazenosti. Nedělá to samozřejmě bezpodmínečně, ale očekává určitý druh odměny, která může mít podobu pochvaly, projevu vděčnosti, zviditelnění, proslavení nebo v „nejskromnějším“ případě doufá, že se mu od okolí dostane stejných „projevů lásky“. To je však ten největší sebeklam! Na tomto sebeklamu troskotá většina „dobrých“ lidských bytostí a většina mezilidských vztahů. Následují stavy úzkosti, deprese, související pocity méněcennosti, nepotřebnosti a vše může přerůst do stavu nenávisti vůči všem okolo, což není nic jiného než projekce nenávisti vůči sobě samému.

Bezpodmínečné sebepřijetí

Aby člověk dosáhl stavu bezpodmínečné lásky, musí začít u sebe: obrátit pozornost dovnitř sebe, odhalit co se zde odehrává – jaká akce předchází každé reakci, na čem ulpívá pozornost a jaké „dobré“ a „špatné“ nástroje se tam nacházejí. Ano, „ego“ by to nazvalo „egoismem“, protože si není ochotno přiznat ten svůj egoismus a tak ho projektuje na druhého. V tu chvíli vidí v druhém odraz sebe, ale to si odmítá přiznat, a tak „očerňuje“ to zrcadlo (špinavé zrcadlo přeci nezrcadlí, že?), tedy druhého člověka, který se rozhodl pro ten nejlepší krok v životě a to: být sám sebou.

Pouze člověk, který uviděl a bezpodmínečně přijal všechny svoje stránky, ty „světlé“ i „temné“, na ničem uvnitř sebe neulpívá a odpoutal se od obrazu o sobě, je potom schopen bezpodmínečné lásky. Jedině v takovém stavu dokáže přijímat i druhého člověka se všemi jeho stránkami.

Kameny úrazu

Výše uvedené však neznamená, že se člověk ve stavu bezpodmínečné lásky bude automaticky každému podřizovat nebo dokonce přizpůsobovat! Zde leží kámen úrazu č.1 – „ego“ žádá, aby jej každý přijímal takové, jaké se jeví navenek a přitom očekává, že mu tím vzniká nárok na to, aby se mu druhý přizpůsoboval nebo dělal to, co si žádá – „ego“ to přeci „myslí vždy nejlépe pro všechny“ (že by přitom zapomnělo na sebe?) Zpravidla se jedná o to, co jemu samotnému chybí, co si není schopen sám dopřát a v čem není soběstačný. A když se mu toho nedostává, začíná více nebo méně skrytě manipulovat druhými lidmi, aby toho dosáhl.

Člověk, který dosáhl plného sebepřijetí a tím stavu bezpodmíneční lásky, naopak každého přijímá tak, jak je! Nechce nikoho předělávat k obrazu svému nebo k nějaké „normě“, protože ví, že každý má svoji cestu. Kámen úrazu č.2 – v žádném případě to neznamená, že má s druhým „bezpodmínečně“ ve všem souhlasit. Znamená to však, že od druhého vůbec nic neočekává! Je totiž sám sebou, bez potřeby vnější opory (v druhých lidech), a dává druhým bezpodmínečně to, co je s ním v souladu. To znamená, že za to, co je s ním v souladu, neočekává žádnou formu odměny.

Ovšem pozor, kámen úrazu č.3 – to se netýká všech činností, které si „svět lidských myslí“ vymyslel! Opakuji, týká se to pouze těch činností, které jsou s ním v souladu, popřípadě takové, ke kterým se, dobrovolně nebo po vzájemné dohodě, uvolí. Ať se jedná o „obyčejné“ každodenní činnosti nebo o činnosti přinášející užitek druhým. Ostatní, co člověk potřebuje k životu je vždy podmínečné, tedy „něco za něco“. Ohromný prostor pro další evoluci lidské společnosti spočívá právě v otázce: „Co za co?“. Tento evoluční krok naznačuje obr.3 v jedenom z předchozích v příspěvků.

Jedinec je základ lidstva

Základním stavebním kamenem každé zdravé lidské společnosti je zdravý jedinec. Pouze jedinci žijící ve vnitřním souladu mohou tvořit vztahy s dalšími stejně žijícími jedinci a tím tvořit zdravou, funkční a „hřejivou“ společnost, která bude ostatní jedince inspirovat a obohacovat. Společnost tvořená „egem“ nemůže být jiná než „egoistická“ a tedy očekávající od jejich „členů“ bezmeznou přizpůsobivost vynucovanou, více nebo méně, viditelnou manipulací. Vše totiž vychází z podstaty „ega“, které za 1) „vždy myslí vše nejlépe pro všechny“, za 2) prohlašuje, že „kdo není s ním, ten je proti němu“ a za 3) tvrdí, že „pravda je tam, kde je většina“.

Vztah muže a ženy = cesta k plnosti Ženy a Muže

Další úrovní stavby zdravé společnosti je vztah dvou zdravých jedinců. Možná tě napadne základní otázka: je vůbec člověk nemající potřebu opory v druhých lidech schopen vytvářet a udržovat mezilidské vztahy? Odpověď je: samozřejmě, že ano, je toho schopen. Rozdíl je však v tom, jakým způsobem ke vztahu přistupuje a co jej v něm „drží“. Takto energeticky soběstačný člověk nemá potřebu vstupovat do jakéhokoliv vztahu kvůli tomu, aby díky němu uspokojil některé svoje potřeby.

Člověk ve stavu bezpodmínečné lásky ví, že až teprve vedle Ženy se může muž cítit jako Muž, stejně tak pouze vedle Muže se může žena cítit jako Žena. Do té doby člověk, který žije sám, je mužem nebo ženou pouze podle pohlaví. Na cestě k plnosti Ženy/Muže lze kráčet pouze ve vztahu Muže a Ženy, který přirozeně vzniká z bezpodmínečné lásky působící skrze oba. Vytváří se tak prostředí pro vzájemnou inspiraci, vzájemné doplňování a růst jejich přirozeností.

Růst přirozenosti však nemá hranice, ani žádný konkrétní cíl, je to nekonečná cesta, neboť i zde platí okřídlené rčení: cesta je cíl. Jediným správným ukazatelem toho, že je s tebou na této cestě ten „správný“ člověk, ve smyslu s_pravdou, není jeho výjimečnost nebo nějaké jeho extra schopnosti, ale to, jak se vedle něho cítíš! Celkem hezky to vystihuje text skladby S tebou (odkaz na český text) od hudební skupiny Louna (odkaz na youtube).

Vztah s druhým člověkem není pouze příležitostí k vnitřnímu vzájemnému obohacení, ale také možností k vytváření něčeho většího, co bude druhým lidem přinášet užitek nebo radost nebo inspiraci nebo všechno dohromady. Něco „většího“ může mít různou podobu – komerční nebo nekomerční projekt v jakékoliv oblasti, „běžný“ život ve vzájemném souladu, rodinný život tvořící podmínky pro výchovu zdravých jedinců – cokoliv, co si dokážeš představit.

Avšak nezbytným předpokladem je stav bezpodmínečné lásky obou zúčastněných, přirozený soulad jejích poslání i jejich každodenních činností. Jedině tak zůstane zachována energetická soběstačnost každého z jedinců a přitom dokáží společně přinášet více „tepla“. Podobně jako když se dva samostatně hořící ohně sloučí do jednoho většího. Jeden ze starších příspěvků na tomto blogu přináší určitou alegorii připodobňující člověka k ohni. Ohřeje se více lidí u dvou malých osamělých ohýnků nebo u jedné velké vatry?

Vědomá společnost není stádo

Lidská společnost tvořena vědomými jedinci není stádo, které se požene za tím, kdo jej „pase“. Samozřejmě, že takových rádoby „pasáků“, kteří se snaží v lidech udržovat „instinkt stáda“, žije na Zemi zatím pořád mnoho. Zřejmě sami zmizí, až se lidstvo přestane jako stádo chovat. To se nestane ze dne na den, ale postupným „uvědomovacím“ procesem na úrovni každého jedince.

Zdravá „hřejivá“ lidská společnost může být tvořena pouze vědomými jedinci a jejich zdravými „hřejivými“ vztahy. Její fungování je přirozené, bez potřeby dozoru, kontroly a ovládání na jakékoliv úrovni. Principy jejího přirozeného fungování jsou stále ty stejné: každý jedinec je sám sebou ve stavu bezpodmínečné lásky, nikdo nemá potřebu nikým manipulovat, protože v takové společnosti není pro „ego“ žádné místo. Ve zdravé „hřejivé“ společnosti „vládne“ bezpodmínečná láska, která je věčná, protože je projevem nekonečného vědomí propojujícího každé stvoření s každým stvořením.