Čas a kalendář

Měření času, sestavování kalendářů, výpočty a oslavy svátků i výročí všeho druhu, toť vše iluze lidské mysli. Čas jako základní veličina pro tyto disciplíny lidské tvořivosti není vůbec nijak uchopitelný, natož skutečný. Je to pouze plod lidské mysli, aby byla usnadněna vzájemná součinnost mezi lidmi. Na jeho použití stojí v podstatě celá dnešní civilizace. Jak by bez času bylo možno všemu přidělovat termíny, lhůty, vyplácet odměny za věnovaný čas, požadovat sankce z prodlení?

Čas jde ruku v ruce s penězi, z pohledu duality jsou to dvě strany téže mince. Člověk uvězněný v dualitě mysli má buď čas nebo peníze, oboje najednou se mu zpravidla nedostává. Z toho můžeme usoudit, že měření času a používání peněz přišlo zhruba ve stejné době. Ale to až zase někde jinde, zde se budeme věnovat pouze „vzniku“ času.

Člověk jako stvoření vyvinuvší se v lůně přírody a jejích zákonitostí, je přirozeně její nedílnou součástí. Postupem času v souvislosti s rozvojem rozumové části mozku se začal zajímat o dění kolem a zpozoroval v něm určité souvislosti. Poznal, že vše kolem se s určitou pravidelností mění, od teploty vzduchu přes barvy stromů a rostlin, až po pohyb Slunce, Měsíce a hvězd na obloze. Časem si všiml, že změny na Zemi určitým způsobem odpovídají změnám na obloze. Když se na Zemi zopakují určité události: stromy opadají, ochladí se, sněží, oteplí se, stromy se zazelenají, rozkvetou, dají plody a pak zase dokola, tak každému období odpovídají opakující se stejná postavení nebeských „svítidel“.

Poznání toho, jakou roli v tom hraje Slunce, Měsíc, gravitace a oběhy planet je otázkou středověku. Stejně tak použití matematiky pro výpočty poloh, krajních postavení Slunce jako jsou letní a zimní slunovrat nebo jarní a podzimní rovnodennost. To pouhým pozorování oblohy absolutně není možné zjistit. Přitom jedině pozorování pouhým okem mohl být ten prvotní způsob, jakým člověk mohl něco poznat. Z toho vyplývá, že první, co mohl takto snadno pozorovat jsou hvězdy na nebi, a to jedině v noci. Ve dne, za světla nemohl zjistit vůbec nic. Východy a západy Slunce i dobu mezi nimi pro určení poledne a půlnoci nelze, bez znalostí přesného pohybu vesmírných těles a bez odpovídajících výpočtů, stanovit.

Předchůdce toho, čemu dnes říkáme kalendář, mohl tedy souviset pouze s hvězdami na noční obloze a můžeme ho nazvat „hvězdný rok“. Existuje určité souhvězdí, veliké a jasně viditelné, které bylo zřejmě oním „řídícím“ objektem. Je to stejné souhvězdí, které zmiňuji ve své úvaze o původu jména Martin na mé osobní stránce. Jeho astronomický název zatím nechci prozrazovat, bude tomuto tématu věnována kapitola v modré knize, na které aktuálně pracuji a kde bude rozebráno proč zrovna toto souhvězdí, proč je v souvislosti s historií kalendářů úplně přehlíženo a jaký mělo význam pro vznik všech hlavních náboženství.

Pracovně mu můžeme říkat třeba souhvězdí nebo znamení „T“. Zmíněné souhvězdí je většinu roku vidět celé, ale v určitou část roku nevystoupí celé zpoza horizontu, minimálně jedna z jeho hlavních hvězd nevyjde. Toto období trvá zhruba dva měsíce, na přelomu našeho počítání roku. Dá se tedy předpokládat, že když ono znamení zčásti zapadlo za horizont, bylo to přijímáno jako „konec roku“, a když se zhruba za dva měsíce znovu celé vynořilo, nastal „začátek roku“.

Z logiky pohybu hvězdné oblohy nastávaly tyto „konce a začátky roku“ v každém místě zemského povrchu jindy, a to v rozsahu několika týdnů. Předpokládám, že tento způsob „měření času“ existoval do středověku, než Mikuláš Koperník přišel se svojí heliocentrickou teorií. Teprve od té doby mohlo vzniknout něco jako „sluneční“ kalendář.

Jako mezistupeň je ještě znám kalendář vycházející z pohybu Měsíce, tedy lunární kalendář. Když si člověk všiml, že doba, po kterou projde Měsíc všemi fázemi – od novu po úplněk – je vždy zhruba stejně dlouhá (29 nebo 30 západů Slunce), tak se pokusil toho využít. Ukázalo se však, že tyto fáze Měsíce nijak nekorespondují s „koncem a začátkem roku“ podle souhvězdí „T“, navíc je posun každý rok jiný. Co tedy s tím?

Teprve přijetí heliocentrické teorie a využití matematiky umožnilo stanovit první sluneční kalendář. Ten je již založen na pravidelném oběhu Země okolo Slunce. Samozřejmě, že tato doba nevychází na celé dny, a tak je jednou za čtyři roky k únoru přidáván jeden den, jedná se o tzv. přechodný rok. Jenže i tak je tam určitý „zbytek“, který za sto let tvoří skoro den, a tak je ještě další pravidlo, že v určitá století se přechodný rok vynechává. I tak to samozřejmě nevychází úplně přesně na den, takže během tisíců let je tam pořád určitá chyba. Ale to nám může být jedno, protože před několika tisíci lety žádný kalendář nebyl, i když historikové rádi ve svých fantaziích tvrdí něco jiného.

Do tohoto „slunečního“ kalendáře pak byly umístěny všechny „svátky“ – jmenné, státní, církevní – u každého národa podle „tradice“ na jiný den. Opravdu podle tradice nebo spíš, aby byl tento nový kalendář náležitě „postaršen“ a získal tak autoritu? V každém případě je evidentní, že současné podzimní svátky počínaje Martinem, Barborou, Mikulášem, Santa Klausem, Díkůvzdáním odpovídají konci původního „hvězdného roku“, protože mají společný charakter: sklizeň úrody, projevení vděčnosti za ni a dělení se s ostatními o její plody. Vánoce, Narození, Tři králové, Velikonoce, Vzkříšení odpovídají zase začátku onoho „hvězdného roku“, neboť jejich společný charakter je: začátek = příchod = zrození něčeho nového (další úrody).

Tak jak to vidíš ty, milý čtenáři, je čas dán přirozeně? Každý rok „v přesně poslední den končícího roku“ hodiny přesně odpočítávají poslední vteřiny a první vteřiny „v přesném prvním dnu začínajícího roku“ – nebo je to jenom jedna velká, lidskou myslí vytvořená, iluze, které většina lidstva věří?