Člověk a oheň

S člověkem je to jako s ohněm. Lidské tělo je jako dřevo a nekonečné vědomí je jako plamen. Proces „hoření“ člověka je jako proces hoření dřeva. Oba procesy přinášejí to hlavní a tím je: teplo. Oheň je užitečný právě tím, že dává teplo pro ohřátí člověka. „Hořící“ člověk je užitečný zase tím, že dává „teplo“, v podobě bezpodmínečné lásky, pro „ohřátí“ nebo dokonce „zapálení“ druhého člověka, který ještě „nehoří“. A protože člověk existuje v podobě ženy a muže, tak je každý způsobilý vydávat svůj druh „tepla“. Proto má ženské a mužské „teplo“ různou podobu. Stejně tak, jako každý druh dřeva jinak hoří a dává různé teplo.

A když se přiblížíš k ohni příliš blízko, blahodárné teplo se změní v žár a můžeš se popálit nebo dokonce shořet. Zrovna tak je to s „hořícím“ člověkem: i když vydává teplo, tak po překročení jeho osobní hranice přichází žár a následně šlehnutí plamenem jako varování. Osobní hranice však překračuje pouze ten, kdo ještě nehoří a tak se pouze popálí. V případě, že nastane ten správný okamžik a potkají se lidé „hořící“, tak dokáží svoje „ohně“ spojit, vzniká oheň ještě větší a teplo se šíří do ještě větších vzdáleností… a zasáhne ještě více „nehořících“.

Jak je možné, že někdo hoří a někdo nehoří? „Hořící“ člověk je ten, který nechává působit nekonečné vědomí skrze své tělo jako plamen skrze dřevo. Žije tak v souladu se svou přirozeností a je sám sebou. A člověk „nehořící“ je ten, který brání věčnému plameni působit skrze své tělo. Žije v souladu s určitou představou o sobě a té se sice podvědomě, ale pevně drží. Takový člověk je jako „mokré dřevo“, které nehoří, ale jenom doutná. Sice občas může zablesknout plamínek, ale jinak není schopno se plně rozhořet.

Jak jsi na tom ty, milý čtenáři? Hoříš a šíříš blahodárné teplo? Nebo jenom doutnáš a vydáváš protivný kouř?