Myšlenka nebo záměr?

Ze všech stran slyšíme a čteme, že život je v přítomnosti „teď a tady“. S tím nelze než souhlasit a v mých příspěvcích a postech je to časté sdělení. Život je nekonečný proces, avšak jeho prožívání je možné pouze v přítomnosti, protože v minulosti „už“ není a v budoucnosti „ještě“ není. Právě směrováním pozornosti určujeme, kde se nacházíme. To, co člověka odvádí z přítomnosti a útočí na jeho pozornost, jsou myšlenky.

Kdyby člověk neměl myšlenky, byl by pouze v přítomnosti, stejně jako „nerozumná“ stvoření, rostliny, hory, hvězdy a jeho život by řídilo skutečná já = vědomí. Jenomže stvoření „rozumné“, později „člověkem“ nazvané člověk, se odlišuje právě tím, že se v jeho mozku tvoří myšlenky. Rozum a myšlenky nemají vůbec nic společného – rozum je projevem práce mozku, myšlenka je pouhou iluzí = představou vyvolanou z podvědomí. Myšlenky přicházejí bez pozvání, prostě se v hlavě objeví jako mraky na obloze.

Jak vlastně vznikají mraky? Mrak je shluk částic vodní páry. Ta se do vzduchu dostane za určitých podmínek nad vodními plochami (moře, jezera, řeky) nebo nad místy s vysokou vlhkostí (husté lesy, pralesy, džungle). Po jejich ochlazení pára zkondenzuje a začne pršet, popřípadě sněžit. Ke kondenzaci páry na kapky dojde v místech s nižší teplotou, kterou způsobují studené proudy ve vzduchu, blízkost horských vrcholů, ledovců a podobně. Když v mraku vznikne kritické množství ionizovaných částic, kationty (+) a anionty (-), tak při jejich určitém poměru vzniká elektrických výboj, který známe jako bouřku. Podobně je to i s myšlenkami.

Myšlenka vznikne jako připomínka některé události, obavy, emoce nebo pocitu, které jsou uloženy v podvědomí, tedy v lidském těle. Každá myšlenka vychází buď z minulosti nebo se dívá do budoucnosti. Když myšlence nevěnujeme pozornost, dříve nebo později zmizí, stejně jako ty mraky. Jakmile se však naše pozornost některé myšlenky zachytí, mozek se jí začne zabývat. Vzhledem k tomu, že mozek pracuje v dualitě, zabývání se myšlenkou se projevuje jako hodnocení, co je na ní „dobré“ (+) a co je na ní „špatné“ (-), čímž vznikají dva rozdílné náboje, mezi kterými začne proudit energie. To není žádná „nová“ energie, která by nás dobíjela, ale naopak hodnocení (= „nabíjení“) spotřebovává naši životní energii.

Pokud myšlenku včas nepustíme, může její „živení“ dojít do té míry, že se v hlavě usadí a nemůžeme se jí zbavit. Ve chvíli, kdy mozek dané myšlence podlehne a přijme ji jako řídící, začne směřovat život člověka k „realizaci“ této myšlenky. To je důležitý moment, protože „kvalita“ myšlenky určuje směr života.

Jestli je to myšlenka související s určitou zkušeností – je jedno zda „dobrou“ nebo „špatnou“ – tedy s minulostí, člověka „vrací do minulosti“ a jakoby „znovu prožívá“ danou zkušenost, ale to je pouhá iluze spotřebovávající další naši energii. Pokud té myšlence věnuje příliš energie, může dojít dokonce k její realizaci v přítomnosti, čímž dochází ke zopakování této zkušenosti. Vzniká „začarovaný kruh“ a podobné situace se v životě člověka opakují tak dlouho, dokud se nepoučí.

Podobným způsobem to bude probíhat, pokud myšlenka souvisí s určitou událostí v budoucnosti – zase je jedno zda „dobrou“ (např. těšení se) nebo „špatnou“ (např. strachování se) – člověk je už „tam v budoucnu“ a jakoby „už prožívá“ co se ještě neděje. Opět je to pouhá iluze a plýtvání drahocennou životní energií. Může také nastat realizace, pokud dané myšlence věnuje příliš energie. Realizace „špatné“ myšlenky se projeví jako „neúspěch“ a realizace „dobré“ myšlenky se může jevit jako „úspěch“. Takové „dosažení cíle“ jako realizace myšlenky z hlavy, je však pouze zdánlivé (nepravdivé) a vzniká sebeklam. Ten se časem rozplyne, aby mohl přijít ten správný (= s_pravdou) záměr, který přichází od skutečného já a jeho skutečná realizace.

Jak pracovat s myšlenkami?

Stejně jako není obloha stále bez mraků, není ani lidská mysl, stále bez myšlenek. Dokud člověk žije v představě, že jeho „já“ je právě mozek, bude se v těch myšlenkách točit jako křeček v kolotoči. Až si jednoho krásného dne uvědomí, že skutečné já je mimo mozek, a že mozek je pouze jeden z jeho nástrojů, bude umět s myšlenkami zacházet. A to je můj záměr: ukázat, že skutečné já nesídlí v hlavě!

Ano, lidské problémy začínají vždycky v hlavě, protože tam si člověk „myslí“, že sídlí jeho „já“. Myšlenky o minulosti nebo o budoucnosti brání žít přítomností, jak již dávno víme. Přesto se dá tento proces vzniku myšlenek využít v náš prospěch a nakonec se osvobodit od jejich vlivu.

Následující řádky přiblíží konkrétní praktické postupy, jak zacházet s myšlenkami směřujícími do minulosti nebo do budoucnosti tak, aby to bylo pro člověka užitečné. Zabývat se minulostí je užitečné pouze v jednom jediném případě a to je: ponaučení.

Když nás nějaká myšlenka přeci jenom zatáhne do minulosti, tak se podíváme, na co ukazuje. Nezačneme si však připomínat to, jak jsme tenkrát utrpěli nebo se zabývat tím, co jsme měli udělat nebo říct jinak, ale – a to je zásadní – podívat se, co tomu předcházelo. Pokud se nám to podaří odhalit, tak se pokusit zjistit, co ještě tomuto předcházelo. A opět: nejde o to, vracet se tam a něco tam „opravovat“. Jde o to, pochopit sled těch událostí => co způsobilo co => jaká byla příčina / následek => na jakou akci to byla reakce – za jakých okolností se to odehrávalo, jaké vnitřní pocity to doprovázely. Vypozorovat, jak tyto zákonitosti pracují a podle toho se ponaučit.

Nikdy se nestane nic náhodou, každá „náhoda“ je vždycky reakcí na nějakou akci, která nemusí být vždy hned viditelná. Někdy právě pohled s časovým odstupem tuto skrytou akci odhalí. Mohou se přitom dostavit emoce nebo pocity prožívané při této zkušenosti, což je naprosto v pořádku a je třeba je nechat projevit.

Hlavní však je: nikoho neobviňovat, ani sebe, ani nikoho druhého, ale podívat se na věc již bez emocí, poučit se a vidět, že je to vždy určitý řetězec událostí probíhajících vždy v určitých podmínkách a že tě tento sled událostí přivedl až do přítomnosti. Je to vždy příležitost pochopit, proč jsi zrovna tam kde jsi a že právě tato tvoje jedinečná životní cesta je pro tebe ta nejlepší možná.

Pokud odhalíš, že se na té cestě vyskytovaly myšlenky pocházející z hlavy (= z podvědomí = z mysli), kterých ses držel jako klíště, tak uvidíš, jak docházelo k jejich realizaci a jak ovlivňovaly směřování tvého dosavadního života. Proto je velice důležité, dávat si pozor na to, co si myslíš, říkáš, přeješ a hlavně kolik energie (= pozornosti) tomu dáváš. Nakonec zopakuji závěr: minulost = ponaučení.

Myšlenky o budoucnosti, to už je trochu jiné téma. Zde je potřeba rozlišovat mezi myšlenkami, které vznikají v hlavě a mezi „myšlenkami“, které jsou vnuknutím intuice.

Nejdříve se podíváme na ty „klasické“ myšlenky, které mozek často vytváří. Ty souvisí buď s obavami – nebudu mít co jíst, nebudu mít kde bydlet, co se stane, když se stane tohleto nebo támhleto, další „co by kdyby“ a podobní „bubáci“. Nebo mohou naopak souviset s očekávaním nebo naplněním plánů – těším se, až budu tam a tam, až se stane to a to, co dostanu k té a té příležitosti a já nevím jaké další „cíle“ nebo „odměny“ je mozek schopen vymyslet. V každém případě se nejlepším způsobem jeví, nechat myšlenky proplout bez povšimnutí.

Když už myšlenka chytne naši pozornost a nechce ji pustit, tak se zastavíme, podíváme se na ni a řekneme si – když je to nějaký „bubák“ – dělám co je se mnou v souladu, co je v mých možnostech, ale všechno není v mé moci a tak se plně odevzdávám životu (= vědomí = věčné lásce, která je bezpodmínečná = vesmíru = bohu), který se postará. A když to je vidina nějaké „odměny“ nebo „cíle“ – ano, bude to skvělé, až to dopadne a kdyby to nedopadlo, tak je to pro mě dobré, protože již vím, že život, který se o mě stará, ví nejlépe, co je pro mě dobré = správné, ve smyslu s_pravdou.

Nyní se podíváme na to, jakým způsobem přicházejí ty zásadní a správné (= s_pravdou) životní „myšlenky“ neboli záměry. Ty nevznikají v mozku, ale přicházejí zevnitř, od skutečného já, které je projevem nekonečného vědomí.

V jednom z předchozích článků jsem předložil základní předpoklad, že skutečné já působí v oblasti těžiště člověka (jakoby se tam „nachází“ – ale to také úplně nevystihuje způsob působení), které je působištěm výslednice elektromagnetických sil působících v lidském těle (= v každé buňce, kterou je tvořeno) jako reakce na působení gravitace. Právě odtud přichází ten „intuitivní“ pocit, že tohle je ten správný nápad = záměr, protože člověk je v tu chvíli napojen na zdroj životní energie = na vědomí, které je v každém stvoření. Intuice takto funguje vždy, ale aby byl člověk schopen zachytit její „signál“ neboli „volání“ skutečného já, je žádoucí, aby byl člověk ve vnitřní rovnováze = v harmonii = v 0 = v nekonečnu.

To znamená, že neulpívá na žádné úrovni ve svém těle a je tak plně sám sebou. Tím se stává vnímavější vůči přicházejícím „pokynům“. Ulpívání na některé úrovni je způsobeno buď přehnanou potřebou (= závislost) na dané úrovni nebo naopak potlačenou potřebou (= odmítání), podrobněji o tom píšu v jednom z příspěvků. Tím dochází k narušení rovnováhy, protože působiště výslednice elektromagnetických sil není shodné s těžištěm, které je vždy působištěm výslednice gravitačních sil. Do té doby, než nastane vnitřní rovnováha (= obě výslednice se potkávají v těžišti = vnitřní soulad), je použití intuice omezené, protože člověk není schopen její signál rozlišit od ostatních pocitů v těle vyvolávající mraky myšlenek.

Aby byl záměr skutečného já (= vědomí) realizován, musí se mozek stát podřízeným (= nástrojem) skutečného já, ne jeho „nadřízeným“ (= „pánem“). Člověk ve stavu vnitřní rovnováhy je ve vnitřním souladu se svojí přirozeností (netáhne ho to k žádné závislosti a zároveň není vůči ničemu v odporu), a je pak schopen záměr vnitřně přijmout.

Vědomé přijetí záměru jej zároveň vysílá do okolí (= do vesmíru = do nekonečna) jako „objednávku“. V tu chvíli je již záměr v podstatě realizován („objednávka“ vyřízena), avšak jeho zhmotnění nebo zviditelnění přijde v ten správný čas (dodání „objednávky“).

Nastávající nové okolnosti a skrze intuici přicházející další pokyny do sebe začínají zapadat, aby se realizace záměru jednoho krásného dne projevila v životě člověka. Intuice dává pokyny takovým způsobem, že tělo reaguje přirozeně a používá všechny člověku dostupné nástroje – pohyb, sílu, rozum – a to způsobem, který je k realizaci záměru potřeba.

Závěr je tedy následující: budoucnost = úplné oddání se životu (= skutečnému já = vědomí = věčné lásce, která je bezpodmínečná = vesmíru = bohu). Jak kdo nazývá „to“, v čem se vše odehrává a co je zároveň ve všem přítomno, není vůbec nedůležité, protože důležité je, být s „tím“ vědomě ve spojení. Jedině člověk žijící v tomto spojení rozpozná, co je myšlenka z hlavy a co je záměr od skutečného já.