Pro věřící v náboženství

Ve druhém díle našeho miniseriálu věnovanému využití vnitřní struktury já se podíváme do sféry náboženství. Předesílám, že smyslem těchto řádků není kohokoliv pošpiňovat, zesměšňovat nebo znehodnocovat jeho dobré úmysly. Smyslem je přinést pohled na náboženství z jiného úhlu pohledu, více realističtějšího a ukazujícího na řadu nepochopení původního smyslu „svatých písem“ vedoucí ke vzniku lidské hierarchické struktury, která ze své podstaty nemůže být spásonosná, ale spíše naopak. Rozdíl mezi „věřícím“ a věřícím (= vědoucím) byl již vysvětlen v prvním díle, proto jej zde nebudu opakovat.

V tomto příspěvku se tak obracím na všechny bytosti, kterých se nějakým způsobem v životě dotklo téma náboženství. Možná jsi v některém směru aktivní, možná jsi v dětství prožíval z povinnosti některé obřady, možná z toho máš dokonce trauma nebo jsi tím prošel úplně bez poskvrny. Obecně platí, že pravidla (= zákony) každého náboženství, církve a sekty brání dosažení skutečného já jako stavu přirozenosti. Ano, platí to i pro všechna „křesťanská“ společenství, ať se jmenují jakkoliv. Podíváme se nejdříve na vnitřní strukturu Já z pohledu křesťanství, jakožto hlavního náboženského směru v našich krajích.

Křesťanům všech směrů

Křesťanská Bible, zejména její Nový zákon, je sbírka příběhů o životě a učení postavy, nazvané zde Ježíš. Oprostíme se od historické i geografické stránky tohoto příběhu a podíváme se na jedno ze zásadních podobenství. Právě ona podobenství jsou jediným přínosem pro vnitřní život, protože v sobě nesou moudrost v symbolickém podání.

Konkrétně se podíváme na příběh „O marnotratném synu“, který je často předkládán nově příchozím „věřícím“, aby v nich byl utvrzena iluze hříšníka a zároveň iluze boha přítomného pouze v církvi jako onoho velkorysého otce. Kdo příběh nezná, může si jej přečíst třeba v Lukáš 15, 11-32 (odkaz na citát z Bible21.cz). Klasický „křesťanský“ výklad se dá určitě vygooglovat nebo je ti již znám. A protože víme, že všechny tyto příběhy jsou pouze symbolické, můžeme se na něj podívat z našeho úhlu pohledu: Mladší syn z příběhu, to je ona stránka (-) = přijímající, starší syn je stránka (+) = dávající a jejich otec, to je skutečné já neboli stav (0).

Budeme-li parafrázovat tento příběh v našem pojetí, mohl by znít asi takto: Člověk žijící ve stavu (-), platí i pro (+), když padne na svoje životní dno, tak zjistí, že nemá žádnou životní energii. Jednoho krásného dne si uvědomí, že směroval svoji pozornost pouze do jedné své stránky (+) nebo (-). Uvědomí si, že má také opačnou stránku (-) nebo (+) a vrátí se k rovnováze, navrátí tedy svoji pozornost do (0), kde je k dispozici vše. Od té chvíle již zůstává pozorností v (0) = skutečné já a potřeby svého přijímajícího (-) realizuje pomocí svého dávajícího (+). Skutečné já (0) se raduje, že nalezlo ztracenou rovnováhu a má život v dostatku všeho.

Je-li totiž v křesťanství přirozený stav, zvaný zde Kristus (= stav (0) = skutečné já) prohlášen za „Boha“ (= stav, kterého člověk v pozemském životě nemůže dosáhnout), pak se jakákoliv! celá církev nachází pod ním – viz. obr. 1 – tedy v dualitě (+) / (-) = v nevědomé temnotě mysli = pod „vládou“ duobol(us) z lat. duo bolus = „dvě misky“ (+) / (-).

Hierarchie dohlížející na dodržování pravidel a zákonů dané církve (náboženství obecně) brání „věřícímu“ vejít do „království“ (= do stavu (0) = skutečné já) a proto se na ni vztahuje verš z Lukáš 11, 52: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“ Ano, vztahuje se na všechna náboženská společenství, ať se jmenují jakkoliv, ať jsou to oficiální církve nebo neoficiální sekty.

To je hlavní důvod, proč církev tvrdí, že: „Boží království přijde v posmrtném životě“ (vykládáno po smrti těla – pokud by bylo řečeno „po smrti ega“, pak je to v pořádku), a to ještě ne pro každého, jenom pro toho, kdo si jej „zaslouží“. Přitom je plně dostupné každému, kdo „chce vejít“ a to již v tomto životě! Jak to potvrzuje citát z Matouš 19, 14: „Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně – vždyť právě takovým patří nebeské království!“ a to právě proto, že malé děti ještě nemají ego zformované.

Měřítkem „dokonalosti“ je zde úroveň zvaná „svatost“. Jedna část „svatých“ byli normální lidé, kteří v životě dosáhli stavu Kristus, ale oficiálně to církev „potvrzuje“ několik desítek až stovek let po jejich smrti, kdy jsou slavnostně prohlášeni za „svaté“ někým, kdo je osobně neznal. Není to poněkud farizejské (= pokrytecké)? Druhá část „svatých“ jsou církevní osoby (= zákoníci), které konaly „dobro“ = něco ve prospěch dané církve = vyzdvižení práce „svých“ lidí = vzorných pracovníků hodných následování. Nejsou čistě náhodou takové „vzory“ = „svatí“ v každém lidském systému?

Ze stejného úhlu pohledu se podíváme na další typické „křesťanské“ pojmy, které jsou nesprávně (ve smyslu ne_s_Pravdou) interpretovány a osvětlíme si jejich symboliku:

• Peklo = stav mysli (-) = pozornost v (-) -> vládne Ego (-) = „zlo“
• Nebe = stav mysli (+) = pozornost v (+) -> vládne Ego (+) = „dobro“
• Ráj = stav (0) = pozornost ve skutečném já -> vládne Věčná Láska = stabilita a dostatek
• Adam = Kristus = stav (0) = skutečné já
• Lilith = kozel = temnota = temná mysl (= dualita), která se odmítla podřídit Adamovi (= skutečné já)
• Eva = beránek = světlo = osvícená mysl, která se podřídila Adamovi
• Hřích = chyba = když pozornost (= skutečné já) momentálně „podlehne“ mysli jako Adam ženě (zřejmě původně vzdorovité Lilith, ne poslušné Evě! – s jablkem u stromu poznání „dobra“ a „zla“ = dualita) = poslechnutí mysli znamená vzdálení se „Bohu“ (= skutečnému já = věčné lásce = nekonečnu) a vtažení do temnoty chaosu (+) / (-)
• Ďábel = dualita = přepínání (+) / (-) = lat. duo bolus = „dvě misky“ (+) / (-) = nestabilita (chaos) a nedostatek (honba za „dostatkem“)
• Satan = odpůrce = mysl = zdroj zpochybňujících myšlenek (= démoni) vedoucí k nestabilitě
• Beránek = má dva rohy (= dualita), ale je krotký = zkrocená dualita = symbol Krista (0) jako vládce (= krotitele) duality (+) / (-)
• Kozel = má dva rohy (= dualita), ale je nezkrotný = symbol Ďábla (= Satana = Lilith) jako vládce ega v dualitě (+) / (-)
• Armageddon = finální bitva uvnitř Já, kdy „Kristus“ = skutečné já (0) definitivně zvítězí nad „Ďáblem“ = ego (+) / (-) a ujímá se vlády navždy -> když jsi jednou vědomě ve stavu (0), není již návratu, protože dualita mysli (+) / (-) je navždy podřízena skutečnému já
• Křest vodou = 1. zrození z vody -> při porodu se každý rodíme z vody, není třeba to opakovat
• Křest ohněm = 2. zrození z ducha -> uvědomění, že nejsi otrok, ale tvůrce
• Pokání = prvotní uvědomění a vykročení na cestu z duality (+) / (-) ke skutečnému já (0)
• Příchod Krista (svátek Vánoce) = narození Krista = narození člověka = 1. zrození -> novorozeně je ve stavu Kristus (= skutečné já) přirozeně (= automaticky) a rodí se z vody, během života ve světě lidských myslí se tomuto přirozenému stavu vzdaluje, od zhruba 3 let se formuje ego (+) / (-) čímž se vzdaluje skutečnému já (0), podle toho, v jakém prostředí vyrůstá, dokud jednoho dne nedojde k uvědomění = 2. zrození -> vědomé vykročení na cestu k sobě = ke skutečnému já (0)
• Druhý příchod Krista (svátek Velikonoce) = viz. Armageddon

Žena v Bibli

Samostatný odstavec bych rád věnoval dalšímu nedorozumění. Místa v biblických novozákonních textech, kde se mluví o ženě a o jejím vztahu k muži, tak to jsou opět podobenství! Žena zde symbolizuje mysl (= dualita), která má být podřízena muži (= skutečnému já). Mysl má naslouchat a být podřízena skutečnému já, protože je její „pán“. Z nepochopení (nebo překroucení?) tohoto podobenství vznikla řada mýtů, které naneštěstí v naší „post-křesťanské“ společnosti žijí dodnes.

Podívejme se například do 1. Timoteovi 2, 11-15, kde je psáno: „Žena ať přijímá vyučování tiše a s veškerou poslušností. Nestrpím, aby žena učila nebo ovládala muže. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. A nebyl to Adam, kdo se nechal svést, ale jeho žena byla svedena a padla do hříchu. V jejím mateřství je ovšem záchrana – její i všech těch, kdo vedou rozumný život ve víře, lásce a svatosti.“ Autor zde již mluví o ženě a muži jako o dvou lidech (aspoň tak je to vykládáno) a „vzor pro křesťanská manželství“ je hotov.

Přitom slova osoby zvané Ježíš v Matouš 19, 4-6 znějí následovně: „Copak jste nečetli,“ odpověděl jim, „že Stvořitel je od počátku ‚učinil jako muže a ženu‘ a řekl: ‚Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo‘? A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověče nerozděluj.“ Zde máme opět podobenstvím řečeno, že: Muž (= skutečné já), opustí otce i matku (= odpoutá se od rodičů = osamostatní se), přilne ke své ženě (= mysl) a ti dva (skutečné já + mysl) budou jedno tělo (= celistvý člověk).

Nedává to větší smysl, který je v souladu s lidskou přirozeností? Než „církevní“ pojetí, vnášející do života nesoulad tvrzením, že jedno pohlaví má přednost a druhé dokonce nese nějakou vinu?

Novodobé „křesťanství“ je směsice, kdy byla tato původní symbolika odkazující na vnitřní život smíchána s „řecko-římskou“ mytologií a s astrologií, celá naroubovaná na dějiny „vyvoleného národa“ a umístěná do míst na Zemi, která nedávají smysl z hlediska přirozené evoluce člověka, ani naší planety. Moji verzi dějin, která lépe odpovídá přirozenému vývoji člověka zpracovávám do modré knihy, která je v procesu s nejasným termínem vydání 🙂

Historie sama o sobě nemá na skutečný život člověka žádný vliv. Pokud se však lidstvo některé události, postavy nebo legendy drží jako klíště a má ji tak za modlu, pak se ke skutečnému já uvnitř nikdy nedostane a zůstane otrokem nebo hledačem něčeho vnějšího, nějakého „správného systému od Boha“. A to je ten důvod, proč píšu tyto řádky a proč sepisuji svůj pohled na dějiny. Těch pohledů může být samozřejmě celá řada, a tak to má být, protože co, jak a kdy v minulosti bylo, nemůže nikdo s jistotou tvrdit, což se naneštěstí děje a je propagována pouze jedna „správná“ verze.

Východním filozofům

Mezi východní filozofické směry lze počítat budhismus, hinduismus, zoroastrismus a všechny jejich různě „tradiční“ nebo „moderní“ větve.

Vzhledem k tomu, že nemám osobní zkušenost s budhistickým prostředím, ani jinými východními směry (když nepočítám krátkodobé nehlédnutí do karate a jeho zen-budhismu), tak mám pouze jednoduché přirovnání základních pojmů:

• Samsára = utrpení = dualita (+) / (-) = mysl = koloběh přepínání (+) / (-) -> vládne karma (= něco za něco)
• Probuzení = uvědomění = počátek cesty z duality (+) / (-)
• Čakry = oblasti orgánů v lidském těle, které je jako každá hmota v dualitě (+) / (-) -> meditace mají být nástrojem ke cvičení pozornosti a jejímu odpoutávání z (+) / (-) = cesta ke skutečnému já (0)
• Nirvána = skutečné já (0) = přirozenost = Buddha = osvícení
• Brahma, Višna, Šiva, bohové, polobohové, duchové a další „postavy“ = symboly zosobňující přírodní síly, zákonitosti nebo myšlenky

Vůbec pro všechny postavy a osoby ve všech lidských koncepcích platí, že jsou to pouhé alegorie (= symboly a přirovnání). Týká se to všech bohů, andělů, svatých a dalších „legend“.

Ale jak je možné, že se někomu dokonce tyto „netělesné“ nebo „historické“ bytosti zjevují? „Zjevují“ se pouze těm lidským bytostem, které je ve svém životě chtějí mít nebo mají od dětství ve svém podvědomí vytvořený jejich realistický obraz. Věčná Láska to umožňuje z jednoho prostého důvodu: aby si člověk nakonec uvědomil, že smysl života a řešení všeho není v těchto vnějších bytostech, ani v jejich obrazech, ale uvnitř každého z nás, v návratu ke skutečnému já, v úplném vnitřním osvobození od všeho vnějšího a v osvojení stavu tvůrce života ve vnitřním souladu se svojí přirozeností. Aby nakonec tvůj vnitřní stav neovlivňovalo nic vnějšího, ale naopak, aby tvůj vnější život odpovídal tvému vnitřnímu stavu = vnitřní rovnováze = vnitřnímu souladu.

Vnější život je totiž vždy odrazem tvého vnitřního života. Tomu učily osoby zvané Kristus, Buddha, Krišna, Mohamed, Mojžíš a další, ale vše bylo překrouceno a použito k vytvoření náboženství mnoha „barev“, která lidstvo rozdělují a často jsou dokonce ve své fanatické zaslepenosti štvána proti sobě ve „víře“, že jejich pojetí je to „jediné správné“. Přitom prvotní úmysl uvedených osob (i když se nikdo z nich ve skutečnosti takto nejmenoval) byl čistý a chtěl lidi spojovat ve Věčné Lásce, která je dostupná naprosto každému člověku.