V dnešním příspěvku se podíváme na to, co se každému z nás v životě již párkrát stalo a to je – srážka s „blbcem“ nebo „debilem“ nebo nazvěte, jak jste zvyklí. Když k nějaké takové události dojde, tak nás to zpravidla rozhodí a říkáme si: „Proč zrovna já mám štěstí na takové idioty?“ To platí nejen o náhodných setkáních s neznámými lidmi, ale i o podobných „srážkách“ doma, v práci, v širší rodině, ve škole nebo jinde.

Jízda životem

Člověk si totiž o sobě rád myslí, jak je dobrý, hodný, spravedlivý… a to je podobné, jako kdyby řídil auto a držel volant pořád doprava => k „dobru“. Co se stane? Pojede pořád dokola = jeho život se bude otáčet jedním směrem. Zákonitě musí potkat jiného člověka, který zase drží volant doleva => ke „zlu“… ten jede také pořád dokola, ale v protisměru. Jsou v zásadě dvě možnosti: buď se minou nebo se srazí. Pokud se minou, nic se nestane, ale dříve nebo později ke srážce stejně dojde.

Co nám taková srážka přinese? Nejdřív nepochybně dávku různě silných emocí, později zpravidla pocit nespravedlnosti nebo ukřivdění. Po prožití a odeznění emocí by však mělo přijít nestranné pohlédnutí na tuto událost a následně to hlavní: uvědomění, že jsme drželi volant jedním směrem oba dva – já i ten druhý! Pro oba (nebo spíš pro toho chápavějšího) je to nápověda, že je potřeba občas točit „volantem života“ také na druhou stranu, občas jej držet rovně a občas manévrovat dle potřeby. Pak bude život plynout bez srážek a bez jiných utrpení. K tomu je však zapotřebí „řídit“ vědomě.

Ego je nevědomé

Lidská mysl totiž pracuje v dualitě. Ukážeme si to na mém oblíbeném principu mince, protože jak známo, každá mince má dvě protilehlé strany a jedna bez druhé nemůže existovat. A mysl je také jako mince, má dvě protilehlé strany: jednu „světlou“ a druhou „temnou“. Tím, že člověk směřuje pozornost pouze na jednu stranu (ať světlou nebo temnou), vzniká klamné = nepravé „já“ nebo-li ego. Slovo ego je v současné době bohužel bráno poněkud prejorativně (hanlivě). Přitom je to pouhé označení domnělého a neskutečného „já“, tedy obrazu, který si o sobě člověk od dětství vytváří.

Potíž je v tom, že se pak člověk ztotožní s tou jednou, podvědomě vybranou, stranou této mince. Podvědomě = nevědomě, tedy na základě vzorců, které si jeho mysl vytvářela již od dětství. Vzorce se ukládají do podvědomí a zásadní roli v jejich utváření hraje vliv okolí dospívajícího dítěte: dospělí v rodině, ve škole, v zájmových kroužcích a podobně. Takové vnitřní vzorce se projevují jako strachy a traumata (= zranění), která člověka v něčem „blokují“ a brání mu tak být samým sebou. Jak se zbavit jejich vlivu na život? Na to se podíváme někdy příště.

Podle toho, jaké strachy a traumata člověka ovlivňují, si pak „osvojí“ tu jednu stranu. Jeden lpí na světlé straně, chce „být ten dobrý a druhým užitečný (nejlépe úplně všem a každému se nějak zavděčit)“, druhý zase lpí na té temné straně a chce „být ten kdo skrytě škodí (navenek „dobráček“) a využívá druhé ve svůj prospěch (a to při každé příležitosti)“.

V takovém případě se logicky stane, že ani jeden z nich nevidí tu druhou stranu = tu svoji opačnou stranu než si nevědomě „vybral“. Každý máme v sobě obě strany, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Ani jednu z nich nelze odstranit, jako nelze odstranit jenom jednu stranu mince. Aby byla mince platná = plně funkční, musí mít obě strany.

Panna nebo orel?

A tak přicházejí v životě různé „srážky“, abychom se „odlepili“ od té jedné strany, vykročili z této duality a tak nejdříve uviděli a následně přijali obě strany této mince = obě strany své mysli a na žádné z nich nelpěli. Abychom si uvědomili, že tam není jenom to „hezké a dobré“ co se nám líbí, ale že tam jsou také různé „špatnosti“, které si nechceme přiznat. Když je nám nejhůř a cítíme se odvrženi, nepochopeni, ukřivděni, osamoceni, tak jsme si nejblíž. Je to pak již opravdu malý krůček k sobě samému, ke skutečnému já. Ten krůček spočívá v bezpodmínečném sebepřijetí.

Od chvíle, kdy dojde k plnému přiznání a k přijetí toho všeho co tam v sobě najdeme (to „dobré“ i to „špatné“), ego přestane existovat. Jak již víme, ego je to klamné „já“, které si pořád na něco stěžuje, fňuká a kterému pořád něco chybí, vyvolává nespokojenost a hledá chyby v druhých. Teprve, když ego zmizí, tak je možno dosáhnout takového „vnitřního nastavení“, že lze mysl používat dle konkrétní situace tak, abychom zůstali v souladu se sebou a nenechali se manipulovat nebo sami nemanipulovali druhými. Skutečné já pak „vládne“ mysli jako celé minci, kdy jednou vyloží na stůl „pannu“, jednou „orla“… vždy však vidí minci celou, na žádné z její stran nelpí a proto již ego nevzniká.

Harmonie těla a mysli

A co na to tělo? Tím, jak člověk svoji pozornost směřuje na udržení té jedné strany mince, kterou si podvědomě „vybral“ a která tvoří iluzorní obraz „já“, nevnímá svoje tělo. Přitom lidské tělo je náš hlavní „senzor“ nebo „radar“, je vnímavé vůči tomu, co se s ním děje a vysílá o tom signály do mysli. Tělo pozná, že „jede pořád dokola“, ale mysl „zaměstnaná“ držením iluzorního klamného „já“ (držení volantu na jednu stranu) to nevnímá.

Když přehlížení volání těla trvá moc dlouho, začne se tělo hlásit o pozornost tím, že onemocní. Proto je důležité tyto naše dvě hlavní složky – mysl a tělo – plně poznat, bezpodmínečně přijmout, udržovat je vzájemně v kontaktu a vnímat jejich komunikaci. Tudy vede cesta k sobě jako k celostné, energeticky soběstačné a jedinečné bytosti. Taková bytost je potom zdrojem bezpodmínečné lásky… ale to až zase někdy příště.