Příběh raněné holčičky

Raněná holčička a její slibovaný příběh se zabývá stejným tématem jako předchozí příspěvek o nešťastném chlapečkovi, avšak přináší hlubší vhled v širších souvislostech. Tentokrát se opět formou fiktivního příběhu podíváme na průběh a následky určitého souhrnu vnitřních zábran u dívek, kterému jsem dal název „komplex raněné holčičky“.

Dětství

Žila byla jedna malá holčička. Narodila se dvěma mladým rodičům, kteří sice také nebyli v úplné harmonii, jako v příběhu s chlapečkem, ale své dcerušce dokázali zajistit vše, co k životu potřebovala. Rodičům dělala samou radost, byla šikovná, vnímavá a uvnitř, velice citlivá. Dokázala cítit sebemenší neshodu mezi rodiči, více než se navenek jevilo. Každé malé dítě je různě vnímavé, ale jeho vnímavost bývá v průběhu dospívání často „otupěna“, aby v „necitlivém“ prostředí netrpělo.

A také, jako každé 3-leté dítě, začala chodit mezi své vrstevníky do mateřské školky. U dívek, stejně jako u chlapců začíná v tomto věku jedna z vývojových krizí, kdy si malý človíček začíná uvědomovat své pohlaví. Ve školce se ujistila, že je holčička a hlavně, že chlapci to mají „trochu jinak“. Stejně jako u chlapečka z minulého příběhu, začala doma hledat příležitosti, ověřit si, jak to mají tatínek a maminka. Pozorovala tedy rodiče tak dlouho, dokud neuspokojila svoji zvídavost a neměla tak jasno, jak se věci mají.

Jako každé malé dítě, občas prováděla něco, co se rodičům zrovna nelíbilo. Když ji maminka v něčem domlouvala, tak od tatínka přišlo velké zastání holčičky a omluva jejího chování. To byl ten zlomový okamžik, pro holčičku příjemný a pozitivní, až to v ní také vyvolalo touhu, aby se to opakovalo co nejčastěji a trvalo to „věčně“. Když se to ještě několikrát stalo, tak se to holčičce skutečně začalo líbit. Maminka se jí při přílišném zlobení snažila domluvit, ale tatínek se holčičky zastával, až se holčička do tatínka zamilovala.

A protože byla ve věku, kdy se formuje pohlavní identita, tak ho chtěla se vším všudy jako muže a samozřejmě jenom pro sebe. Brzy však pochopila, že to nelze uskutečnit, je tam přeci maminka. Tato nezdravá zamilovanost ji však k její škodě neopustila. Nemohla se tak smířit s tím, že se o tatínka musí „dělit“ s maminkou. Pro velmi citlivou, vnímavou a láskyplnou holčičku, neexistovalo řešení její vnitřní bolesti. Tato bolest jí způsobila vnitřní zranění, které si nesla dále do života.

Postupem času začínala projevovat žárlivost na maminku, protože ona mohla s tatínkem dělat to, co holčička nemohla, i když po tom skrytě toužila. Mladí rodiče neznalí fází psychosexuálního vývoje dětí si nedokázali její skryté erotické touhy ani představit a holčička jim to samozřejmě ani říct nemohla. Proto se jí nedostalo usměrnění a jasného určení rolí rodič / dítě.

Dospívání

Když holčička dosáhla věku puberty, začaly se projevovat čím dál větší neshody nejen mezi ní a maminkou, ale i mezi ní a jinými dospělými majícími vůči ní určitou autoritu. Neshody se projevovaly jako úmyslné porušování daných pravidel, nebo dohod. Těmito různými „naschvály“ získávala energii z dospělých, kterých se dané situace týkaly. Její vnitřní zranění, které si v sobě nesla, ji totiž velice tížilo. Její zvýšená náklonost k tatínkovi a ambivalentní vztah s maminkou (směsice lásky a nenávisti vůči ní), jí příliš odčerpávaly životní energii.

Jako u chlapečka, přišlo i u hrdinky našeho příběhu bouřlivé období se zkoušením všech „dospěláckých věcí“, včetně předčasného proniknutí do pohlavního života a díky internetu také do všech tajů a „rozmanitostí“ sexu, které začala horlivě aplikovat. Po zjištění, že se mužům líbí a že jsou ochotni jí za „společnost“ platit, začala po dosažení dospělosti pod různými identitami poskytovat své služby.

Dospělost

Její portfolio zahrnovalo kromě klasických sexuálních služeb také sm praktiky způsobující nebo trpící bolest, dále virtuální služby zahrnující online „společnost“ a prodej vlastních amatérských p*rn* videí. Uspokojovala tím svoji závislost na sexu jako důsledek nesprávné pohlavní identifikace v dětství. Zároveň tím získávala energii a peníze od mužů. To se možná jeví navenek jako „ideální rovnováha“, ale v závislosti nikdy nemůže být rovnováha.

Závislost totiž požírá veškerou energii člověka, kterou nelze zvenku plně doplnit, protože daná potřeba nemůže být nikdy úplně uspokojena. K prvotnímu zranění z dětství se tak postupně přidal strach z odhalení, který ji přivedl k další závislosti, a to na omamných látkách. Tento silný strach z odhalení ji samozřejmě nutil ke lhaní i k emocionální manipulaci a oboje se tak stalo „přirozenou“ součástí života mladé ženy.

Energii získávala z pozornosti a spokojenosti klientů svých služeb, z nadšených sledujících svých p*rn* videí, z pocitu, že způsobuje někomu uspokojení (nebo bolest nebo ideálně směsici uspokojení a bolesti), že jsou její službičky někomu užitečné a dostávalo se jí tak chybějícího pocitu, že je „chtěná“ a „obdivovaná“. Její vnitřní bolest a strach z odhalení ji však bránily v důvěřování druhým lidem. Touha po finanční nezávislosti na mužích a strach z odrazu sebe sama ve druhých lidech způsobily, že v každém muži viděla pouze zdroj energie a/nebo peněz.

Svoji temnou identitu zakrývala fyzicky i psychicky náročnou prací v ústavu pro tělesně postižené. Dlouho žila v iluzi své neomylnosti a pocitu, že má vše pod kontrolou. Čím dál častěji ji však začal navštěvovat „pan strach“ v podobě panické ataky. Ta je způsobena neprojeveným blokovaným strachem z odhalení něčeho spojeného s hlubokým studem – z nenaplněné erotické touhy po tatínkovi – a nyní navíc i z odhalení její skrývané temné životní stránky. Ale jednoho krásného dne přišla do jejího života zdánlivě běžná událost, která se však ukázala jako zásadní.

Osudový zlom

Do ústavu přijali starého slepého pána, který již nechodil. Přidělili mu pokoj, který naše hrdinka obsluhovala. Občas si spolu povídali, on jí vyprávěl o svém životě, až postupem času mezi nimi narostla důvěra. Po mnoha měsících se mu postupně svěřila se svojí temnou stránkou života, protože již neměla sílu žít v neustálém strachu z odhalení a z toho, že bude kvůli tomu svým okolím odvržena.

Již si začínala uvědomovat, že jí to bere spoustu drahocenné energie a brání v přirozeném projevu sebe sama. Ukázalo se, že pán i přes svoji vnější slepotu „viděl“, ale jinak. Viděl to, co oči nevidí a slyšel to, co uši neslyší. Vyslechl si tak její příběh, „viděl“, že je to pouze částečně pravda, neboť cítil strach bránící jí v odhalení celé pravdy.

Při jednom z rozhovorů se starý pán dlouze zamyslel a říká: „Slečno, vy máte ohromné srdce. Je však rozděleno na dvě části. Jedna je naplněna láskou, kterou dokáže dávat. Ale ta druhá, ta trpí bolestí, a proto je naplněna nenávistí. Ve vašem srdci se tak mísí láska s nenávistí, uspokojení s bolestí. Abyste mohla zářit ve své přirozenosti, ve svém plném rozkvětu, dosáhla přílivu vlastní energie a naplnění celého srdce čistou bezpodmínečnou láskou, potřebujete vyřešit jednu důležitou věc…“ A jakou? „To vám řeknu až příště.“

Následující dva dny měla v ústavu volno. Jako vždy, oba dny chodila za finanční odměnu „z náruče do náruče“ několika mužů různého věku, prodala několik svých žhavých videí, přilepšila si tím nějakou tou korunou a posílila svoji finanční samostatnost. Večer na ni však opět dolehl „pan strach“. Třetí den ráno se těšila do ústavu za pánem, že jí řekne jak z toho začarovaného kruhu ven. Přijde na pokoj a pán nikde. Běží za kolegyní a dozvídá se, že pán včera zemřel. To samozřejmě nečekala, takže je touto zprávou velice otřesena. Když se vzpamatuje, začne si opakovat, co jí pán řekl: „… vyřešit jednu důležitou věc…“ Sakra, ale jakou?

Vnitřní volání

Její touha po zbavení se okovů tohoto otroctví v podobě závislosti na sexu a po skutečné vnitřní svobodě byla tak silná, že se definitivně rozhodla a řekla si: „Odpověď se dozvím, cesta existuje, vše se mě ukáže“. Ráno se vzbudila a vzpomněla si na kamarádku, která ji občas zvala na společnou meditaci. Zašla za ní a naučila se od ní cvičení pro odpojování pozornosti z těla skrze vědomé dýchání a skrze nemyšlení. Společné sezení ji zpočátku dodávalo určitou magnetickou přitažlivost, jenž však po návratu domů rychle vyprchala. Začala tedy cvičit doma, o samotě a v tichu.

Po jednom takovém cvičení zaslechla vnitřní hlas: „to, jak žiješ není přirozené, není to s tebou v souladu, nejsi sama sebou.“ No to už vím, ale jakou tu věc mám vyřešit? Ticho. Dny plynuly, cvičení praktikovala poctivě a odpověď žádná. Až jednou, při cestě domů z ústavu opět zaslechne vnitřní hlas: „tvoje tělo nejsi ty.“ To ji zarazí. A kdo teda jsem? Ticho. Pokračuje pomalým krokem a přemýšlí: dobře, tak tělo nejsem já, ale to tělo se mužům líbí, mě naplňuje dělat s tělem to, co s ním dělám, tak v čem je sakra problém? Stále ticho.

Pokračuje ve cvičení pozornosti a dny plynou jako voda v řece. Jednoho dne opět promluví vnitřní hlas: „to, co děláš, nenaplňuje tebe.“ Tak koho teda? „Raněnou holčičku“, přijde rychlá odpověď. To ji dostane na kolena, silně se rozpláče, slzy neberou konce. Ale ta raněná holčička jsem přeci já, zavzlyká. „Raněná holčička je pouze maska tvého ega“, zaslechne. A kdo to na mě mluví? „Pravé Já, chci skrze tuhle krásnou bytost žít tady na zemi v ráji! Raněná holčička neexistuje, je to iluze, které se nezkrocená mysl neboli ego, celou tu dlouhou dobu držela jako klíště. Pokračuj ve cvičení a sama uvidíš.“

Osvobození

Jednoho dne během cvičení nakonec sestoupila její pozornost při hlubokém prožitku až tam, odkud vychází vše „hmotné i nehmotné“ – do toho nekonečného klidu, kde není ani světlo, ani tma. Uvědomila si iluzornost své „osobnosti“ a to, že celá ta léta sloužila této iluzi ve své mysli. Ano, dopadlo to s ní nakonec úplně stejně dobře jako s nešťastným chlapečkem.

Jediná cesta k úplnému vyřešení všech bolestí je dosáhnout prožitku, že „já nejsem ta lípa“, jak zjistil chlapeček. Pak postupně odpadnou všechny závislosti jako suché listí, protože je nebude mít co živit. První krok je zásadní: přiznat si, že trpím bolestí a druhý krok ještě zásadnější: rozhodnout se, že už nechci trpět bolestí v temnotě, ale chci žít v radosti ve světle.

Tak tě prosím, milý čtenáři, než začneš soudit každého „lháře“, „alkáče“, „feťáka“, „zloděje“, „couru“ nebo „štětku“, uvědom si, že ty bytosti, kterým jsi dal danou „nálepku“, si v sobě nesou od raného dětství nějaké velice hluboké bolestivé vnitřní zranění, kterého se zatím nedokázaly zbavit. Možná, že právě ti největší „soudci“ si nesou stejné vnitřní zranění a tímto „souzením“, které není nic jiného než rafinovaně zahalené povyšování, sami sebe usvědčují a potlačují tím vlastní bolest, kterou jim právě oni svým „pohoršujícím“ životem zrcadlí.

Tyto uvnitř nešťastné bytosti, které navenek mohou před ostatními působit „vesele“, potřebují plné pochopení a přijetí, avšak bez podpory jejich závislostí. Ano, svá zranění a související závislosti musí nakonec vykořenit sami, protože každý člověk je toho schopen. Kudy vede cesta ven z jakékoliv vnitřní bolesti a tím i ze závislostí, to ukazují konce obou příběhů. Následuje sebeuvědomovací cesta, kdy dochází k sebeaktualizaci z perspektivy hlubokého prožitku.

Ukázanou cestou si však musí projít každý sám, to za nikoho nikdo jiný nedokáže udělat, i kdyby chtěl sebevíc. Jediná pomoc přichází zevnitř, protože „kdo tluče, tomu bude otevřeno“. Vnější pomoc může spočívat v tom, že si vezme sebou průvodce, který zná cestu bez slepých uliček.

Závěrečné shrnutí

Jak takovým vnitřním zraněním předcházet?

Zejména dostatečnou informovaností budoucích rodičů o kritické fázi psychického vývoje mezi 3. až 6. rokem věku dítěte a o prvních příznacích začínajícího komplexu, aby bylo dítě včas usměrněno do své přirozené role. Dále zavedením „domácích opatření“ spočívajících v důsledném skrývání nahoty a intimností před dětmi, aby neměly možnost na vlastní oči vidět rodiče tak, jak jim to následně může způsobit bolest, zranění a komplikace v dalším životě.

Závěrem si dovolím shrnutí možných projevů v dospělosti jako důsledku nesprávné pohlavní identifikaci v kritickém věku 3-6 let, jak nastínily oba příběhy. U někoho se může projevit jeden bod, u někoho více, u někoho dokonce všechny, je to individuální. Společné však je, že chladnokrevné lhaní, emocionální manipulace a nenápadné krádeže peněz u rodičů, sourozenců nebo jinde se stávají „samozřejmé a přirozené“, aby daný člověk nadále „krmil“ svoje závislosti a mohl nadále skrývat skutečnou příčinu – prvotní hluboký stud – vyvolávající v něm strach z odhalení.

1) Zvýšená sexuální potřeba (nymfomanie) nebo naopak minimální zájem o sex až úplná blokace této potřeby (frigidita) u žen, posedlost ženami nebo závislost na p*rnu u mužů (u žen není tak častá z důvodu snazší „dostupnosti“ sexu v realitě), obecně promiskuita u obou pohlaví a troufnu si předpokládat, že odtud „vychází“ nejen bi- a homo- ale také trans- sexualita a další nepřirozené projevy pohlavní identity.

2) Spojení sexu s bolestí a s týráním – fyzická bolest v podobě výprasku, mučení a/nebo ponižováním – psychická bolest v podobě sledování milované osoby při sexu s jinou osobou nebo naopak nechat se pozorovat od milované osoby při sexu s jinou osobou – schopnost způsobovat vědomě danou bolest nebo ji vědomě trpět – to vše jsou vnější odrazy téže hluboké vnitřní bolesti.

3) Péče o nemocné – vnější odraz vlastní potřeby péče o své hluboké vnitřní zranění.

4) Strach z lidí = strach ze sebe sama = strach z odrazu v zrcadle (například: nedůvěřivý vidí druhého jako nedůvěřivého; lhář vidí ve druhém lháře, manipulátor manipulátora, podvodník podvodníka a tak podobně) -> pro potlačení strachu ze „zrcadlového bludiště“ pak přicházejí další „klasické“ závislosti: alkohol, drogy, výherní automaty, hazardní hry, nebo třeba také workholismus, antidepresiva a další léky, které projevy strachu sice částečně tlumí, ale neřeší. Neexistuje „špatná“ nebo „dobrá“ závislost. Každá závislost zůstává závislostí (= nikdy dostatečně neuspokojená daná potřeba), i když se může navenek tvářit sebevíc „prospěšně“ (prodej své závislosti za peníze) nebo dokonce jako „známka úspěchu“ (workholismus).

5) Zvýšená láska ke zvířatům – zvířata jsou upřednostňována před lidmi, protože zvířata nemohou zranit jako člověk, projevují vděčnost a loajalitu, dávají tak pocit bezpodmínečného přijetí a bezpečí – tedy to, co těmto nešťastným raněným bytostem chybí a sami si to dosud nedokáží dát = bezpodmínečně se přijmout.

6) Široké spektrum „psychických poruch“ – jakákoliv diagnóza = „nálepka“ udržuje trpícího v dané „nevyléčitelné nemoci“ = v závislosti. Jako pomůcka má diagnóza smysl, ale pouze pro terapeuta – toho kdo pomáhá, rozhodně ne pro pacienta – toho kdo trpí. Proto je obecně na zváženou, zda je pro pacienta prospěšné, aby jakoukoliv svoji diagnózu znal.

Život v radosti

Prvotním smyslem života je dosažení vnitřního souladu se svým pravým já, které je tím zdrojem bezpodmínečné lásky léčící všechny lidské bolesti, a tím i závislosti, jednou provždy. Po tomto definitivním uzdravení dosahuje lidská bytost vnitřního stavu Tvůrce, začíná tvořit svůj život v souladu s lidskou přirozeností, v bezpodmínečné lásce vůči všemu stvoření a ve světle radosti.