Dva světy, dvě já aneb co tím chtěl „básník“ říci
V několika videích na YouTube nazvaných Realita a iluze #1, #2, #3 jsem se pokoušel přiblížit to, jak v lidské mysli vzniká obraz iluzorního „já“ a že výsledkem jeho „činnosti“ je svět lidské mysli, která pracuje v dualitě, zjednodušeně řečeno (+) a (-). To je logické, protože lidská mysl (= mozek) je hmota, která díky této dualitě vznikla, a tak i uvnitř této hmoty probíhají procesy (+) / (-). Potíž spočívá v tom, že si člověk vytvoří obraz, jakési klamné „já“, kterému se říká ego. Není to nic hanlivého, je to pouze název pro takové „já“, které není skutečné. Tento článek se pokusí ještě více, snad i s pomocí obrázků, přiblížit pojetí tohoto vnitřního a zdánlivě neviditelného nesouladu, který si v sobě většina lidí nese.
Uvedený obr. 1 přináší schématické zobrazení procesu, který je podán v mé knize nesoucí název Teorie věčného života ANEB Evoluce hmoty. Pro toho, kdo knihu nečetl jenom ve stručnosti: všechny viditelné formy hmoty (= stvoření) vznikaly jako různá stadia rovnovážných stavů řetězce akcí a reakcí na jehož „počátku“ (= v nekonečnu) bylo „zhroucení“ tohoto nekonečna jako původce gravitace. Časové, prostorové i energetické nekonečno je tedy původcem nejen všeho hmotného, ale i procesů, které se uvnitř této hmoty odehrávají.
Výsledná stvoření však zůstávají s tímto nekonečnem vnitřně spojena. Rostliny, živočichové i nerosty si proto bez problémů „žijí“ v souladu s tímto nekonečnem, kterému říkáme vědomí. Člověk, který má ze všech bytostí nejvíce vyvinutý mozek, dospěl do stádia, kdy začal mluvit a později i psát. Tím byly položeny základy k procesu, o kterém budou další řádky, tedy ke vzniku klamného „já“ a jeho „světa“, čímž se připravuje o aktivní napojení na vědomí a proto nemůže žít v souladu s ním.
Lidský mozek pracuje jako úložiště, do kterého se ukládají všechny zážitky, prožitky, události, zkušenosti a informace všeho druhu. Dále se v něm vytvářejí a následně ukládají vzorce, které si člověk během života osvojil pro reakce na určité události. Tyto vzorce pak ovlivňují jeho jednání v životě. Jednotlivé části tohoto „nákladu“ si označí buď jako „dobro“ nebo jako „zlo“, podle toho, v jakém prostředí vyrůstal a jaká hodnotící kritéria jej ovlivnila.
Vznik ego a jeho světa
To vše je naprosto v pořádku do té chvíle, než se člověk s nějakým vzorcem ztotožní, zpravidla s nějakým tím „dobrým“, ale není tomu vždy tak. Každopádně vznikne pevná vazba s tímto vzorcem nebo vlastností, člověk si začne myslet, že to je to jeho „já“ a myslí si o sobě, že je „dobrý“ nebo „zlý“, podle toho, co o sobě od malička často slyšel a čemu uvěřil. Vtip je v tom, že člověk není ani dobrý, ani zlý, člověk je, prostě takový, jaký je. Ten jemný rozdíl spočívá v tom neztotožňování se s určitým vzorcem nebo s vlastností.
Naopak ztotožněním, ke kterému je bohužel člověk od malička veden, vzniká ego hledající vlastní prospěch, k tomu používá hodnocení dobrý / zlý a další „nálepky“, aby mohlo druhé ovládat. Stejně tak ovládá úrovně svého těla a to tak, že některé upřednostňuje a některé naopak potlačuje. Vzniká pak vnitřní nerovnováha, jejímž výsledkem jsou různé neduhy a nemoci. „Ale to je přece normální“, namítne milý čtenář. „Normální“ je to pouze ve světě ega, tedy ve světě klamných „já“, jak se pokouší znázornit obr. 2:
Vidíme, že tento svět je pak rozdělen na lidi páchající „dobro“ a na lidi páchající „zlo“, kteří proti sobě stojí. Z tohoto rozdělení potom vznikají rozpory a neshody menšího či většího rozsahu. Je však v takovém světě prostor pro vnitřní spokojenost a štěstí? Nebylo by lepší, kdyby člověk mohl být sám sebou, zabývat se tím co ho naplňuje, co ho baví a mohl se o to dělit s ostatními? Takové uspořádání lidského společenství předkládá následující obr. 3:
Vnitřní proměna
A je to vůbec reálné? Reálné je to v tom případě, že dojde k obnovení aktivního napojení na vědomí většiny lidí a začnou tak žít v souladu s ním. Začít však musí každý u sebe, nic takového nejde druhému vnutit, jeden člověk nemůže druhého změnit. „Ale jak se to dělá?“, zeptá se čtenář mající touhou po vnitřní svobodě a po naplněném životě. Odpověď zní: neexistuje jediný univerzální návod, protože každý jsme jiný a u každého bude tato cesta probíhat jinak. Této cestě můžeme říkat vnitřní proměna.
Během této vnitřní proměny dojde k tomu, že se pozornost uvězněná v mysli uvolní a pevná vazba a s ní i ego zmizí. Pozornost, která je projevem vědomí, již není „přilepena“ na mysl, ale vychází přímo z vědomí a dokáže být pružně směřována tam, kam vyžaduje konkrétní životní situace, aby došlo k nastolení vnitřní rovnováhy. Mysl se tak stává nástrojem vědomí, ne jeho vězením. Podíváme se tedy blíže na to, jak může dojít k požadovanému „odlepení“ pozornosti z mysli.
V zásadě jsou dvě možnosti osvobození pozornosti uvězněné v mysli, jak znázorňuje obr. 5. Pozornost se odpoutá a uvolní buď: 1. směrem ven = mimo tělo = extraverze, 2. směrem dovnitř = do zdroje života = introverze.
První možnost zahájení vnitřní proměny nastává, když dojde k takovému utrpení, že se psychika přetíží do takové míry, že neudrží pozornost v mysli. Pozornost se tak uvolní mimo tělo a člověk má zážitek, že se vidí jakoby zvenku, shora nebo jiným podobným způsobem, jak popisují někteří lidé mající zkušenost, například, s klinickou smrtí. K podobnému stavu však může dojít i po dlouhodobém a velkém stresu, zejména u extravertních osob, když situace není již udržitelná.
Druhá možnost je uvědomovací, kdy člověk obrátí pozornost do svého nitra, pozoruje akce a reakce, které se uvnitř něho odehrávají. Touto cestou dokáže objevit vzorce, které drží pozornost v mysli a brání tak jejímu uvolnění a tím aktivnímu napojení na vědomí. Jejich „deaktivací“ pak dochází k vnitřnímu osvobozování. Je to cesta spíše pro introvertní osoby a na jejím začátku také bývá neudržitelná situace nebo prostředí způsobující dlouhodobý stres a vnitřní neklid.
V obou případech dochází při vnitřní proměně k postupnému návratu do přirozeného stavu, během kterého se člověk se sebou nově seznamuje, již z pohledu vědomí a začíná se vnímat na všech úrovních. Z extraverta nebo introverta se pak stává ambivert, který se navenek projevuje jednou jako extravert, jindy jako introvert, dle toho, jak vyžaduje konkrétní situace. Osvobození pozornosti je zásadní milník na této cestě, která vede k sobě skutečnému, kdy člověk začíná být sám sebou a žije v přítomnosti v souladu s vědomím. Dochází tak k napojení na zdroj života a tím k energetické soběstačnosti. Pouze takový člověk je následně schopen vytvářet energeticky nezávislé vztahy se stejně napojenými bytostmi. Na mezilidské vztahy se blíže podíváme v některém dalším článku.