Vnitřní energetická rovnováha člověka

Základem mého pojetí evoluce veškeré hmoty je, že každá forma hmoty je momentální vnitřní rovnovážný stav (FIT) energie vycházející z působení dvou základních přírodních sil, kterými jsou gravitace (G) jako akce (A) a reakcí (R) na ni jevící se elektromagnetismus (E). Kniha Teorie věčného života ANEB Evoluce hmoty podává podrobnější pojednání o tomto procesu. V kapitole 4 uvedené knihy, týkající se člověka, přináším základní jednoduchý G-E model – viz. obr. 1 – naznačující působení základních přírodních sil na lidské tělo, protože životní energie člověka vzniká právě díky těmto silám.

Následující řádky přináší hlubší pohled do působení reakční síly (E) tvořící životní energii, a to dle jednotlivých funkčních úrovní člověka. Pozorný čtenář znalý budhismu, hinduismu a dalších „východních“ nauk si všimne podobnosti s učením o čakrách. Ano, toto učení mě v určitém ohledu inspirovalo. Přináší vcelku logické „dělení“ člověka do úrovní, ve kterých se nacházejí vždy určité orgány mající danou funkci zajišťující život člověka.

O době, ze které učení o čakrách pochází, zde nebudu polemizovat, to bude předmětem jedné z kapitol rozepsané modré knihy. Shodneme se však na tom, že to bylo již „kdysi dávno“. V každém případě jsem si dovolil základní myšlenky tohoto učení vzít, rozvinout je v souladu s mojí teorií, přenést je do fyziky (z řec. Φύση [fýsi] = příroda) a trochu je tak „zaktualizovat“.

Následující obr. 2 schematicky ukazuje, jak spolu souvisí jednotlivé funkční úrovně. Ve skutečnosti to není takhle „pěkně“ souměrně, ale v principu to přibližně odpovídá, jde především o předložení souvislostí. Budeme-li tedy těžiště člověka uvažovat jako jeho jakýsi energetický „střed“, pak z hlediska umístění jsou čtyři úrovně „pod“ a čtyři úrovně „nad“ ním. Vždy jedna „spodní“ a jedna „horní“ tvoří pár s rozdílným nábojem (+e) = výdej / zdroj, (-e) = příjem / spotřebič.

Tvoří tak vždy funkční dvojici pro určitý účel, kdy jedna bez druhé nemůže fungovat a dochází mezi nimi k toku energie. Pokud použiji moje oblíbené přirovnání, tak jsou to vždy „dvě strany téže mince“. Obě strany jsou tak rovnocenně důležité, ani jedna z nich proto není ta hlavní. Pro jejich správnou funkci je zásadní, aby byly obě strany jako celek v rovnováze.

Od těžiště (T) směrem k povrchu tedy vidíme následující dvojice úrovní tvořící vždy funkční celek:

3. / 4. – zpracování / přeměna potravy a vzduchu na životadárnou krev, její distribuce po celém těle a zajištění pohonu celého těla

2. / 5. – má dva účely, protože se na každé úrovni nacházejí vždy dvě skupiny orgánů:

a) přísun (vstup) potravy a vzduchu (5.a – krk) / odsun (výstup) odpadu (2.a – vylučování)

b) verbální komunikace (5.b – hlasivky + uši) / pohlavní komunikace (2.b – pohlaví)

1. / 6. – kořen života (konec míchy / páteře) / mozek a nervový systém řídící tělo k zachování života

0. / 7. – spojení s „hmotou“ (příroda na Zemi) / spojení s „ne-hmotou“ (= nekonečné vědomí = vesmír)

Žena a Muž

Pro úroveň (5.a) a (2.a) není zásadního rozdílu, zde je funkce u obou pohlaví shodná. Pozastavíme se krátce u úrovní (5.b) a (2.b), které odlišují ženu od muže dle vnějších viditelných znaků. Tato odlišnost mezi ženou a mužem je jak známo v pohlaví (5.b), přesto souvisí i s úrovní krku (2.b), konkrétně s verbální komunikací. Hlasivky a uši zajišťující verbální komunikaci jsou nedílné součásti této funkce, neboť řeč bez sluchu nemá žádný význam. Účel úrovní (5.b) a (2.b) je u obou pohlaví stejný, rozdíl je v jejich stavu z hlediska náboje. Přirozený stav je následující:

Žena
(5.b) má náboj (+e) = výdej = vysílač hlasu -> více mluví, méně poslouchá
(2.b) má náboj (-e) = příjem = přijímač pohlavních buněk -> mužských

Muž
(5.b) má náboj (-e) = příjem = přijímač hlasu -> více poslouchá, méně mluví
(2.b) má náboj (+e) = výdej = vysílač pohlavních buněk -> mužských

Jak vidíme, na dané úrovni má každé pohlaví opačný náboj. Tím je zajištěna přirozená přitažlivost obou pohlaví a jejich vzájemné doplňování. V období měsíčního cyklu však dochází u ženy ke změně náboje:

(5.b) mění náboj na (-e) = příjem = přijímač hlasu -> více poslouchá (vnímá), méně mluví
(2.b) se mění na (+e) = výdej = vysílač pohlavních buněk -> ženských

U muže ke změně náboje nedochází a nastává tak situace, že obě úrovně mají u obou pohlaví stejný náboj. Tím je přirozený stav komunikace na obou úrovních, verbální (5.b) i pohlavní (2.b), narušen, protože jak známo, stejné náboje se odpuzují. Avšak jejich magnetická pole se mohou navzájem ovlivnit. V závislosti na rychlosti a směru pohybu nábojů mohou magnetické síly způsobovat buď přitažlivost (při stejném směru pohybu) nebo další odpuzování (při opačném směru pohybu).

Zde máme lehce „fyzikální“ vysvětlení možných potíží v komunikaci mezi mužem a ženou během měsíčního cyklu. S vědomím této souvislosti je vhodné během tohoto období obě úrovně komunikace přizpůsobit dle přirozenosti každého jedince tak, aby byla zohledněna změna u ženy, při zachování přirozeného stavu u muže. Vše je individuální, proto neexistují univerzální „řešení a rady“ na žádné úrovni. Je však vidět, že verbální a pohlavní komunikace spolu úzce souvisí. Je tak zřejmé, že když mezi mužem a ženou příliš nefunguje jedna úroveň komunikace, nefunguje úplně dobře ani ta druhá… nebo se pletu a jedna z nich může fungovat a druhé ne?

Přirozená interakce s přírodou a vesmírem

Bez „hmotné“ komunikace s přírodou není život možný, protože by byla narušena přirozená výměna / tok energie. Nohy člověka se proto potřebují dotýkat země, ruce se potřebují dotýkat rostlin v přírodě, potřebují se dotýkat zvířat, celé tělo se potřebuje dotýkat přírody při koupání ve vodě, při ležení v trávě, nechat se ovívat větrem, nahřívat sluncem, v neposlední řadě se lidské ruce a tělo chtějí dotýkat jiného lidského těla a dalo by se napsat mnoho dalších interakcí mezi člověkem a dalšími „formami hmoty“.

Intuice jako nástroj „nehmotné“ komunikace s vesmírem (= nekonečné vědomí) je k dispozici tomu, kdo je na všech úrovních v rovnováze: nepřevládá ani (+e), ani (-e) = je zdravý = je v rovnováze = je fit. Pak dokáže vnímat to, co je s ním v souladu a tím i v souladu s vesmírem. Pokud na nějaké úrovni převládá (-e) = příjem nebo (+e) = výdej, nebo jsou dokonce příjem a výdej zaměněny, tak člověk trpí = není v rovnováze = není fit = je ne-mocný. Je tak zaměřen na danou úroveň a není schopen vnímat volání svého skutečného já, které chce tělo uvést do souladu s vesmírem = s vědomím = s přirozeností.

Pozornost jako paprsek z nekonečna

Příčinou této nerovnováhy, a tedy převládání příjmu (-e) nebo výdaje (+e) na některé úrovni, je, že pozornost je dlouhodobě směřována do určité konkrétní úrovně. Dochází tak k převládání buď (+e) nebo (-e) náboje a mozek (mysl) začne tělo podřizovat dané úrovni. Vzniká pak náruživost (= přehnané podléhání dané potřebě) nebo naopak odmítání (= úplné potlačování dané potřeby) a po určité době se začnou projevovat odpovídající potíže. Je tedy vidět, že ani jeden přístup není ten správný, protože je pozornost nesprávně používána, dochází tak ke směřování energie jedním směrem a tím se jí nedostává na ostatních úrovních.

Pozornost je projev nekonečného vědomí (= bytí = skutečné já) a působí jako nástroj pro směřování toku naší životní energie tak, aby byla zachována rovnováha a soulad. Pozornost je ten hlavní nástroj, to je to skutečná já. Je možno jej vnímat jako „paprsek z nekonečna“, něco jako paprsek „vesmírného“ laseru, se kterým je třeba zacházet opatrně a s rozvahou, stejně jako s umělým laserem. Proto je životně důležité používat jej správně, ve smyslu s_pravdou, jedině tak bude léčit a udržovat vnitřní soulad. V opačném případě napáchá škody působící nesoulad a vnitřní chaos.

Řešení všech lidských potíží tedy spočívá v odpoutání pozornosti z úrovně působící nesoulad (= nerovnováhu = odpor = blok), dosažení neutrality = vyváženosti (+e) | (-e) a tím přirozené výměny / toku energie. Jinými slovy jde o to, aby se člověk neztotožňoval s žádnou konkrétní úrovní. Není tedy v pravdě ten, kdo tvrdí, že v životě je hlavní jídlo nebo myšlení jako projev rozumu nebo pohyb nebo sex nebo mluvení nebo jiná konkrétní „potřeba“.

Každá potřeba na každé úrovni má svůj účel daný přírodou = přirozeností daného stvoření. Žádná z nich proto není hlavní, k životu jsou třeba všechny, úkolem je dosažení rovnováhy. A rovnováha nemusí být vždy 50/50 nebo nějaký „přesný“ poměr, vždy je to individuální dle přirozenosti každého jedince. A o to jde: být v souladu se svou přirozeností, jedině pak přichází celková vnitřní a tím i vnější rovnováha a člověk je sám sebou.

Přirozené pohlaví

Na závěr můžeme směle vyhodnotit, že bez žádné z úrovní se člověk neobejde a že všechny jsou pro zdravý život důležité. Jedině dosažením rovnováhy na všech úrovních se „člověk“ stává Člověkem = je sám sebou. Dokud se „člověk“ nestane Člověkem, nemůže přijmout svoje pohlaví a nemůže být Ženou nebo Mužem, podle té přirozenosti, ve které se narodil. Není-li v rovnováze, ani ve vnitřním souladu a není tedy sám sebou, je mužem a ženou pouze dle vnějších znaků.

„Člověk“, který se již stal Člověkem, totiž nemůže pochybovat o svém pohlaví a tím o svém prvotním poslání. Než se však stane Člověkem, žije pouze v iluzi vycházející z vnějších rozdílů v úrovni (2.b). Přehnaná „osvěta“ v oblasti sexuality ve věku, kdy ještě „člověk“ není Člověkem (= není sám sebou), vede k vnitřnímu zmatku a následně vznikají problémy se sebepřijetím. To je hlavní příčina všech homo-, trans- a dalších gender- „variant“. Všechny tyto „varianty“ je třeba přijímat jako bytosti, které jsou stále na cestě k sobě, bez ohledu na jejich momentální věk.

Věk je pouze číslo, které nic neurčuje, ani nezaručuje. Ve skutečnosti (= v pravdě) je to nic neříkající údaj. Ve světě lidských myslí je to však „přesný“ údaj, podle kterého člověku vznikají určitá „práva a povinnosti“. Hlavní sdělení tohoto odstavce však spočívá v tom, že kdo nepřijal své přirozené pohlaví (ne nadarmo se onomu orgánu říká – přirození – že?), nemůže dosáhnout plného sebepřijetí.

Teprve od plného sebepřijetí je pro Člověka-muže/ženu užitečná verbální (2.b) a pohlavní (5.b) komunikace, aby se mohl dosáhnout plnosti Muže/Ženy. Do té doby nejsou pro „člověka“ důležité, protože na nich nezávisí jeho každodenní život. Ano i verbální komunikace, neboť její orgány se vyvinuly mnohem později než pohlavní a je tak z hlediska přirozenosti člověka až za ní.

Každodenní přítomnost verbální a pohlavní komunikace v životě tak není životně důležitá, a proto jejich nepřítomností nevzniká překážka k dosažení vnitřního souladu. Obě uvedené úrovně komunikace jsou tedy nástroje určené pro dospění do Člověka-Muže/Ženy. Jsou to nástroje pro vytváření mezilidských vztahů za účelem přirozeného spojení tvůrčích sil při budování něčeho většího, přinášejícího užitek, radost nebo inspiraci dalším lidem.

Hodnocení, že některé potřeby člověka jsou z jakéhosi „duchovního“ hlediska „nižší“ a některé „vyšší“, je proti lidské přirozenosti, jak jsme si ukázali výše. Stejně tak je proti lidské přirozenosti chtít měnit svoje pohlaví dané přírodou. Pohlaví je dáno kombinací chromozomů, na kterých je navinuta DNA. Žena je nositelem dvou chromozomů X, muž je nositelem jednoho chromozomu X a jednoho Y. To je jednoznačně dáno přírodou, a proto „myšlenka“, „přání“ nebo „pocit“ jedince, že to u něho má být jinak, že se asi příroda „spletla“, vychází z „ega“ (= iluzorní obraz „já“). Tím je jakýkoliv požadavek na změnu pohlaví nebo sexuální orientace na stejné pohlaví, proti lidské přirozenosti = proti vědomí = proti vesmíru.

Právě odporování lidské přirozenosti brání ve vnitřním souladu a tím v působení věčné bezpodmínečné lásky. Přitom bezpodmínečná láska se jeví smyslem života a bude jí věnován příští článek.