Správně, položíte si otázku: „No kolik by to asi měli být, když ne 2?“ Ano, tak jsme se to naučili. Podíváme se na tyto základní „počty“ trochu více hlouběji. Pro názornost si vezmeme dva obyčejné magnety. Ukážeme si několik možných pojetí této úlohy a u každé se malinko zamyslíme.
a) 1 + 1 = 2
Když položíme vedle sebe jeden kus a jeden kus magnetu, tak ano, vidíme dva kusy magnetů.
b) 1 + 1 = 2 v množině
Když položíme vedle sebe jeden a jeden magnet, ohraničíme je určitou hranicí, máme množinu, ve které jsou dva magnety.
Pokud položíme další, třeba tři magnety, mimo množinu, vidíme sice pět magnetů, ale v množině zůstávají dva.
c) 1 + 1 = 3
Když vezmeme dva magnety v množině dle úlohy b), tak vidíme dva kusy magnetů a jeden kus hranice určující množinu. Celkem tedy vidíme tři kusy objektů, pokud se nezaměříme pouze na magnety.
d) 1 + 1 = 1
Každý magnet má dva póly, jeden se jmenuje jižní, druhý severní. Proto se magnety buď přitahují nebo odpuzují, podle toho, jak je k sobě zorientujeme. Když vezmeme dva magnety a zorientujeme je tak, aby se přitahovaly, tak vytvoří jeden kus magnetu, který bude mít zase jeden pól jižní a druhý severní.
e) 1 + 1 = 0 zároveň 1 zároveň 2 zároveň 3
Pro tuto úlohu si vezmeme dvě částice, jednu kladně (1e) a druhou záporně (-1e) nabitou. Když je přiblížíme natolik, že se začnou přitahovat, sloučí se do jedné částice, která bude mít náboj neutrální (0e). Z hlediska náboje dostaneme (1e) + (-1e) = (0e), z hlediska kusů máme 1 + 1 = 1 nová částice s nábojem (0e) a zároveň obsahující 2 původní částice s náboji (1e) a (-1e), které nezanikly a zároveň vidíme 3 částice (2 původní a 1 novou).
To je pěkná „blbost“ co? Je to taková malá ukázka toho, jak pracuje lidská mysl. Vždy totiž záleží na „úhlu“ pohledu na danou úlohu nebo situaci a na pravidla, která jsou nebo nejsou dána. Ke každému případu si uvedeme několik poznámek:
Ad a) Jedná se o matematický přístup, který je nejjednodušší, proto pro každého snadno přijatelný. Na tomto jednoduchém principu, který kdysi lidská mysl definovala jako „pravdu“, stojí všechny počty, výpočty a čísla, která kolem sebe vidíme, ať už technické, finanční nebo jiné.
Ad b) Tento přístup už začíná zapojovat logiku, která dává věcem hlubší smysl. Respektuje hranici množiny danou zadáním, tedy určitým pravidlem. I když vidí pět magnetů, nemůže je započítat, protože jsou mimo hranici.
Ad c) Přichází další přístup, volnomyšlenkářský, který nerozlišuje magnety a hranice, pro něho jsou to tři kusy objektů.
Ad e) Praktický přístup k dané úloze vezme oba magnety a „secvakne“ je k sobě. Dostává jeden větší magnet, který má stejné vlastnosti jako ty dva, co jej tvoří.
Ad f) Přístup vědecký bude danou úlohu zkoumat z více hledisek, na každé bude aplikovat to, co má již ověřené a na to ostatní bude hledat, definovat nové pojmy, postupy a souvislosti a pak bude vše ověřovat.
Kolik je tedy skutečně 1+1, který přístup je ten správný? Nejdříve si uděláme menší „etymologické“ okénko a podíváme se na význam zásadních slov obsažených v otázce:
skutečnost = pravda = podstata – je to, co existuje v procesu evoluce z nekonečna k nekonečnu, tedy to, co je dané a neměnné, co není definováno lidskou myslí (ta se může pouze pokusit o popis tohoto procesu, je však omezena ve vyjadřování slovy a nemá žádný vliv na tento proces)
správný – může mít dva významy – 1. v souladu s_pravdou nebo 2. v souladu s_pravidly (nebo s_právem; právo je soubor pravidel, takže se význam nemění)
Z pohledu významu těchto slov můžeme konstatovat, že všechny přístupy a odpovědi jsou „správné“ dle 2. významu, tzn. že jsou v souladu s pravidly daného přístupu. Kdybychom se však ptali, který přístup je skutečně správný, tzn. v souladu s pravdou, odpověď bude jiná. A jaká? Na to se podíváme někdy příště v dalším příspěvku, kde si tyto počty „osvětlíme“ z pohledu vědomí.